zasejc strašliváckej. Nebo takhle – nebyl strašliváckej úplně začátek, to ne, to bych kecala. Když vyjdeme z domu, má sice pochopitelně pnutí vyrazit do prostoru, ale domluvíme se a jdeme v pohodě, ale jak zjistí, že jdeme směr pole a nemůže táhnout, tak se prostě zblázní. Vůbec teda nechápu, proč. Proč po roce, kdy jsme nacvičili docela normální chůzi na vodítku  (nebo takhle – na ni normální 😀 , protože normální chůzi se psem na vodítku vidím ještě úplně jinak, ale na ní? Slušnej výkon) předvádí to, co předvádí. Možná proto, abych se naučila dokonalý stoický trpělivosti. Pak jedině to dává smysl. Páč zas hysteření, táhnout, táhnout, táhnout, když to nejde, nefunguje,  zmítám se a dělám mustanga a ještě si k tomu přidám ječení :-(. No vypadala jsem, že ji párám za živa. A to jen proto, že jsem opravdu stála a nehodlala udělat ani krok, jakmile zatáhla. A že jsme toho nastály, teda 😀 😀 😀 .Na poli si ještě chtěla střihnout hysterickou scénku, kterou jsem ji rázně zatrhla a pak už jsme šly na pohodičku. Vodítkovou pochopitelně, ale pohodičku.

Pěkně jsme si tak šly, Talířová si čuchala a hledala a já jí nenápadně vedla k nějakýmu tomu klidu. Takže jsem jí občas pískla čekej, aby si sedla, sedla jsem si vedle ní, a jen tak ji hladila. A pak jsme šly zase dál. A dokonce i s balonkem jsme si trochu hrály. Povedlo se mi, že na místním byčiglistickým tankodromu zase byla schopná párkrát chytit míček, kterej jsem mrskla na muldu a hezky ho i donést. Ale je pochopitelně vidět, že top zábava to není 😀 . To je ale není podstatný, nechci aby jáasala jako Rumíček. Tady v těch místech, mi stačí, ať j to klidně bere jako práci, ale ať je schopná i něčeho jinýho, než jen hledat ty žvížata. A hlavně – že ta práce je pospolu. Že ji neneguje. To je fajn.

Začlo se pomalu stmívat, tak jsem to směřovala domů už. A pak ji v jednom místě něco moooc rozhořčilo. Jestli to byl ten ublafanej bígl, nebo něco jinýho, to nevím, ale výsledkem bylo, že byla taková poplašená. Štěkala, ale bylo vidět, že se bojí. Nechala si vysvětlit, že není důvod bláznit a tak jsme šly do míst, kam její obavy směřovaly a prošly jsme si tu nebezpečnou topolovou alej. Hezky zvládla usedět podivně vypadající  UFO objekt 😀 , kterým byl kolista opatřený na řídítkách výraznou bílou blikačkou, takže se k nám v podstatě blížilo celou dobu blikající světlo.

A pak jsem jí zase dala prostor, ať si čuchá co a jak chce. Když si to tam dostatečně pročuchala, střihly jsme si u toho čuchání i trochu toho přivolání, aby se vědělo, že i u čuchání (a tam hlavně!) je nutný mít zapnutý zvukovody. Ale musím ji pochválit. To jí šlo docela dobře. A mohla jsem ji pořád jen a jen chválit. Což v podstatě – kdyby nebylo těch jejích příšerných hysterických scének na začátku – jsem de facto mohla celou dobu. Na zpáteční cestě celou dobu pěkně prověšený vodítko. Pokud teda jsme nepotkaly bubáka 😀 😀 . Velkou turistickou informační ceduli. No tak jsme to musely jít prozkoumat a když jsem jí řekla hop, aby si o ni opřela ťapiny, zjistila, že to vlastně žádnej bubák néjni.

Pak nás míjela Máňa. Máňa je pes kterýho co? Miluju :-). Teda fena, fena je to. A je to stofárdice. A nejmilejší stofárdice co znám.  Úplně nejtypičtější, než typická představitelka tohodle fajn plemene. Mám pro ni převelikou slabost. Je krásně vybarvená, neustále dobře naladěná a komunikativní. Hrozně uznávala Bubinku. Ta se vždycky důležitě postavila a Máňa se jí kořila.  Talinka taky měla evidentně slabost, ale Máňa měla klacek… tak důležitej klacek, že se nutně musela jít přes něj válet. A neměla čas se zaobírat nějakým flekatým pomatencem. Tali poslechla a dívala se zpovzdálí, co tam ta Máňa dělá. A pak jsme zase my nutně musely jít  zkoumat, cože to tam ta Máňa teda dělala. Šla jsem tam i záměrně, protože tam začíná místo, který Flekatici vždycky pohltí (je to ono inkriminované bývalé a zarostlé fotbalové hřiště).

Říkala jsem si, že je už tma, čas kdy jsou zvířata aktivní, tak uvidíme. Máni tanec s klackem evidentně TupoFlekům zavařil makovici, protože když to tam celý proskenovala, tak se prostě otočila a že jdeme. E??? Žádnej tah směrem na hřiště?? To jí to muselo v tom mozku hodně šrotovat, když na tohle zapomněla. No nic, jen dobře. Tak jsme šly. Myšlenky v Talimozku nikdá dlouho neutkví, takže po pár krocích si vzpomněla, že vlastně “Tjooo, my sme tady??” a bočila do křoví. Zpáteční cesta je vždycky o poznání klidnější, to je jasný, takže stačilo říct tiše, že “Ne-e” a zas vycouvala. Došly jsme k nám pod domy a zamířily k potůčku. Aby se mohla napít. Když vypila potůček dočista dočista, vyšly jsme nahoru a tam jsem ji u domů pustila z vodítka. A že prej hópne pod balkony. “TaliYYY?” pravila jsem. “Tak jo, no!” odpověděla. A jako první mazala na podestu. Kdybychom v podstatě vždycky když jdeme na procházku šly už  rovnou z procházky…. mám docela hodnýho psa 😀 😀 .

Doma na nás čekal Pumprdlíček Rumíček a pánik už byl fuč. Vyrazil si po sto letech do kulečníkovýho klubu, jako velkej pán 🙂 . Takže co?? Co to znamenalo pro nás? No že si nejdřív uklohníme něco k jídlu a pak se pustíme do úklidu. Vzhledem k tomu, že jsme s Tali dorazily dom až po sedmý hodině, nemohla to být nějaká obr akce, ale něco menšího. I rozhodla jsem se, že uklidím a protřídím úložný prostor v gauči v pokoji pro hosty a rovnou uklidím i svoje sezóní botky. Pustili jsme se fšicí do kramaření a já se musela usmívat. Vzpomněla jsem si totiž, že před rokem  – jen o něco později – probíhala stejná akce a že jsem tehdy měla poprvé možnost,  za tu dobu co u nás Tali byla, užít si ji jako normálního domácího psa!! Do tý doby jsme žili v tom šíleným cirkuse, který probíhal po jejím příchodu a kdy doma nebyl ani na vteřinu klid. A tehdy právě  to byl první okamžik, kdy prostě byla pes. Pes, kterej doma žije a účastní se všeho. A moc dobře si pamatuju, jak to bylo fajn. A letos to bylo o tom stejným. Oba štěkavci asistovali, do všeho strkali čumáky a váleli se po mě. Moc mi to uklízení ujednodušili 😀 to je fakt 😀 😀 . Abych jim to oplatila, poprali jsme se fšicí tři. A tady taky je velká změna. Dneska už to do určitý míry jde, poprat se s ní, tehdy to bylo vyloženě o život, neznala míru. Tak jsme to tam šécko uklidili, narovnali zpátky a pak se hezky na tom gauči usalašili.

Abych já mohla zavolat kamarádce a………….. ti dva vytuhli jak beton. Rumíček hlavu opřenou o moje pravý stehno, Tali hlavu zalomenou o moje levý. TAKOVEJ KLID!!! 😀 . Pak jsem je tam oba nechala pracovat na pile a šla ještě do kůchně uklidit nějakou tu kuchyňskou skříňku, ať to pěkně ubývá, ten úklid. Vánoce za dveřma a já nemám napulírováno 😀 😀 .