Neboli – Rumíček si střihnul tak trochu canisterapeutickou chvilku .V úterý jsem si s ním vyrazila odpoledne na druhou kratičkou „procházku“ jen tak kolem baráku.  Počuchat si, podružit se, pocvičit si. Toho prvního měl Rumíček dostatek, neb to kolem začlo tak trochu hárat. Tudíž z mého inteligentního vižlíka se stal………… dementěv. Bože, jak já nesnáším tuten přiblblej výraz /promiňte, ale to se jinak nazvat prostě nedá/ a cvakající čelist. Rozpojit se to zpravidla dá tím, že za provedený jednoduchý trik, cvik hodím vydatnou odměnu a cvakání je rázem pryč, neb chuť a vůni háravky přetluče nějaká ta uzenina. Nicméně – jo prostě to nesnáším.

S družením to bylo už o něco málo horší, protože kolem poletující fenka jackrusslíka na něj neměla náladu. Měla balonek a ………balonek………. a balonek. Takže to velmi rychle zabalil a šel to zkusit o kousek dál. Další jackrusslík, tentokrát hošíček. Tak se kucí pozdravili a pak si šli každej zase po svým.

A pak došlo i na to cvičení. Vzhledem k tomu hárání, to zpočátku vypadalo, že ani na cvičení nedojde, protože – zkusil jste někdo cvičit se somnambulem? Teda spíš somnambulíkem, v tomto případku?? Moc to nejde 😀 . No ale nakonec jsme to rozpohybovali a Rumíček se dal do poctivýho obíhání stromů podle pokynů. Sice to  nemělo tu jiskru co jindy, ale obíhalo se. A to už k nám přícházela od hřiště maminka s mimčem v kočárku a chlapečkem vedle něj. Povídala chlapečkovi o pejskovi, jak pěkně běhá a poslouchá a takové to povídání pro děti. Chlapeček chvilku poslouchal a pak se jakoby vyděsil. Stáhla jsem si Rumíčka k sobě a ptala se paní, jestli se malý bojí a jestli mu nějaký pes něco provedl. Vysvětlila mi, že je trošku postižený a nějakou tu špatnou zkušenost s pejsky má. A tak nastoupil Rumíček, náš šikovný hošíček. A pokračoval tam, kde Ešus kdysi skončil. Měla jsem s ním nacvičenou takovou scénku pro děti, který se právě psů bojí. A když jsme nějaký takový potkali, bylo možno jim ukázat, že pes nemusí být nutně strašidlo.

Zeptala jsem se vždycky Ešátora, co musí udělat slušně vychovanej pejsek, když potká člověka a on mi podal hezky tlapajznu. Pak jsem se zeptala, jestli nám tenhle slušně vychovanej pejsek může ukázat, co dělá zajíček. A on si dřepnul na zadnici a udělal zajíčka. Pak následoval dotaz na to, jak vypadá mrtvý pejsek a on s sebou fláknul na bok a dělal mrtvýho. A poslední otázka byla, jestli se z mrtvýho pejska může stát veverka. To se přetočil na záda a skrčil přední nožičky, takže vypadal s těm rozloženejma ušima fakt jak veverka na zádech. To pochopitelně děti vždycky bavilo a pomohlo jim to trošku zabojovat se svým strachem ze psů. Získal si tímhle nechtěně i paní rozhodčí na zkouškách, která byla svědkem toho, jak k nám při nástupu přišla malinkatá holčička a pravila s rozzářenýma očičkama „Zajičkááá!“ 😀 . Protože jsem věděla, že se právě pejsků bojí a nechtěla jsem jí zklamat, odehráli jsme ji tuhle scénku i přes to, že by se to jaksi při nástupu na zkoušku nemělo. Ale… zklamte ty očička, že jo. Zvlášť, když si sama o kontakt se psem řekne. Jak se ukázalo potom, paní rozhodčí to ocenila.

No Rumíček to ještě nemá docvičený celý, ale pomohli jsme si trošku jinak. Pochopitelně jako správně vychovaný pes odpověděl tím, že mi tu tlapku podal.  Zajíčka nám taky ukázal a vzorovaně předvedl cíplýho pejska. Veverku ještě neumíme, ale tam jsme si pomohli tanečkem. Abych do toho dostala taky dynamiku pohybu ukázali jsme chlapečkovi, jak krásně umí Rumíček obíhat hřiště. Výsledkem bylo – a to mi udělalo radost – že chlapeček pejskovi zamával a smál se u toho. I jsme se mohli pohybovat poměrně blízko a nebyla panika. Tak jsem na toho svýho malýho zrzounka a jím odvedenou práci byla nebetyčně pyšná. Je to moooooooooc šikovnej Rumíček. Moooc. I tu cvakající čelist jsem mu odpustila 😀