O pátečním setkání a malých úspěších

Udělali jsme si prodloužený víkend a na chalupu dorazili už ve čtvrtek. To mi udělal radost
především Rumíček. Neb s Tali to zas bylo náročný. Ale posun tam – pro tentokrát byl. Když  se po otevření kufru auta chtěla opět katapultovat ven, stála jsem u toho kufru já. Podařilo se mi po ní hópnout, drapnout jí za ten její flekatej dres, zařvat zároveň jako tur (turka) a moment překvapení byl v tu  ránu na mý straně. Veliké divení bylo 😁. Výsledkem bylo to, že sice pod kuratelou, ale na volno pochodovala se mnou. Za odměnu dostala to kýžený volno. A to jsem vědêla, že mě pak čeká šichta, ale je to pro ní odměna, nic víc, než “bezuzdá volnost” neexistuje, to je prostě nejvíc. No jo nemýlila jsem se. Ale nakonec jsme se dohodly.
No a na odpoledne pro mě chystal Rumíček odměnu. A bylo mi jí zapotřebí, protože Tali mě ten den  natahovala jak gumu u trenclí. Chvilku fungovala nebývale dobře (dokonce tak dobře, že sice občas za použití burácivého  hlasu, ale bylo s ní možno v hodně zazvěřeném lesíčku najíti tolik hřibů pravých, že jsem si  bundu musela sundat, abych je měla kam dát) a byly momenty, kdy jsem byla v loji. A myslím, že nejblbější moment byl ten, kdy jsme s Rumíčkem beze slova šli dál, když ona propadla čuchání.
Ušli jsme po tom poli značnej kus, zapikolíkovali se v remízku a…. nestalo se nic 😕 . Jen párkrát zvedla  hlavu a přes to, že zjistila, že jsme fuč, neudělalo to s ní nic. Přiznám se, že tohle mi pořád drásá nerf. Nejsem na tohle zvyklá a opravdu se poctivě snažím – snažíme, aby to tak nebylo. Tak ale…… jak se do lesa volá,tak se z něj i ozve. Jako dva apačové jsme se s Rumíčkem  proplížili spodní částí pole a mazali domů, teda do chalupy. Honem zavřít branku a jdeme si spolu  hrát s balonkem a kutit do záhonu.
Když madáme dorazila, zůstaly brány hradu zavřený na dosti dlouho. My si mezitím s Rumíčkem  hospodařili v kuchyni u otevřenýho okna a dávali si do nosu. Hlasitě😄 . To spustilo žalozpěvy milé Flekatice.  Smolikof. Kdo nechce být s námi, ať si je teda sám. My mu v tom nebráníme. Pro ten moment to evidentně splnilo svůj účel, neboť  když jsme se pak s Rumíčkem vydali zase ven a zběsile hopíkající Fleky se k nám u branky připojily,  mohla jsem beze slov měnit směr o ony se na 100% vždycky přidaly k nám.

A protože má Rumíček neskonalou trpělivost, vyrazili jsme si poté na velkošpacír, kdy obejdeme všechny pole, co nás obklopují, jen spolu. Sami dva a užíváme si jeden druhýho, klidu a spolupráce. A zrovna když jsme přecházeli z jednoho pole na druhý, tak hned na začátku vyběbla z meliorační  brázdy za mými zády srna. Bylo mi divný, že takhle do poslední chvilky riskovala a ležela. A taky že odbíhá takovým velmi nápadným způsobem, a byla jsem na pozoru. A jo!!! Byl tam. Maaaalinkej srneček. Vyběhnul tak na těsnačku, že jsem v první  moment nevěděla kdo je kdo. Tedy kdo je Rumíček a kdo srnče ☺ . A byla jsem moc ráda, že s sebou mám zrovna jeho. Protože jsem nemusela říkat vůbec, ale opravdu vůbec nic a on sám od sebe disciplinovaně stál a ani se nehnul. Ty jo moc fajn pocit po těch přetahovačkách s Tálií. Byla jsem na něj nesmírně pyšná a koukali jsme  spolu, jak ten mrňous pádí za mámou která čekala opodál. A pak jsme šli zase beze slov dál. Víte je to moc prima když prostě jen tak jdete, pes je svobodnej, nemusíte ho mít furt v merku a můžete mu věřit. Aby zvířátek nebylo málo, našel si ještě v brázdě myšku. Zřejmě ji zaskočil, seděla tam,  vyděšená, očka jak korálky a on stál nad ní. Kdyby mohnul, vzal by si ji nejradši domů, to na něm bylo vidět.  Ale tak zase ne úplně všecičko člověk pro ty psy dělá, to se přiznám. Stačí, že se hlodavci sami snaží přistěhovat.
A víkend se opět nesl v duchu trénujeme volnopohyb ve vysoký trávě. A trénujeme u myšo děr. A hrajeme si. A hlavně při hraní se trénujeme. Já v trpělvosti a Tali v tom, že mi bude věnovat pozornost i tam, kde je  to pro ni těžký. Což je kombinace myšo děr ve vysoký trávě. Můžu na sebe bejt hrdobec. Byl ten  slavný moment, kdy jsem ji odtama “vytáhla” beze slov. Odběhla tam s balonkem a rypák okamžitě v zemi. A nemám uši. V tichosti jsem tam došla, sebrala balonek a šla fuč. Tupofleky zvedly ledabyle hlavu a  “jojo,jdi si, mám svou zábavu”. Za hranicí trávy jsem si začla vyhazovat balonek do vzduchu. Netrvalo
dlouho a Tupofleky to zeregistrovaly……ovykle to s ní ani neškubne. Ale tentokrát?? Jéjdá to vám byly dýlemata. Až se nám z toho milé Tupofleky rozhovořily. Dalo by se spí i říct …. rozječely. Páč naklonovat se prozatím nelze, že. A být na obou místech zároveň taky ne. Proběhl lítý duševní boj…. a Tali nakonec sama od sebe z tý blbý trávy vyběhla a přišla si hrát se mnou. Joo! Je to pro mě v obdobích, kdy si zase jede svoje, docela  vítězství. Bylo to její vlastní rozhodnutí, vyměnit myše za hru se mnou a balonkem.

Další malý vítězství bylo, že jsme jedno odpoledne dokázaly chodit po okraji pole, kolem jejích oblíbených míst, a já mohla komunikovat jen a čistě a pouze velmi velmi tichým hlasem. A on reagovala, tak jak je běžný u normálního psa. Bylo to moc fajn.

Podstatný je tam bohužel ten minulý čas. Protože nic z toho už bohužel zase neplatí :D. Protože prostě…….Tali, no 😀 .

8 komentářů u „O pátečním setkání a malých úspěších

  1. “Jen párkrát zvedla hlavu a přes to, že zjistila, že jsme fuč, neudělalo to s ní nic. ” Tak na tohle bych neměla nerf. Dostala by šanci přivoláním. A kdyby ji promarnila, tak by chlupy lítaly a hory se zelenaly a dlouho by se nehnula od nohy.
    Dáme Talinku dohromady s Vašíčkem. Ten totiž přišel s tím, že když neposlouchá bígl, nemusí ani on. Tak musí. MUSÍ. Ale fakt jsem pak zkoušela jestli náhodou nehluchne doopravdy, protože on mě prostě začal ignorovat. Když se nezblázním z jednoho, zvládne to ten druhej!

    1. To by sis nepomohla – myslím to lítání chlupů a zelenání hor, tohle nefunguje. “Lítání chlupů to hodí do ještě většího propadáku.. Na ní totiž nějak stabilně nefunguje nic. To je to. Řekneš si, dobrá objevili jsme cestu, kudy jít a tudy půjdeme……….. no tak ne. Nepůjdete, protože vono to platilo jen pro daný časový úsek. A když už i teda něco objevíš a jakož takož to funguje, tak to funguje na velmi omezeném prostoru 😀 😀 .
      No tak se můžou Talimůra s Vašíkem vzít za tlapku a jí třeba k pernikový chaloupce. paka! 😀 😀 .
      Ta ignorace si sedne, musela přijít. Hele Ešus byl zlatej, navázenej, a pak taky patřičně na……….. naštvanej 😀 A to mu přišla domů fenka 😀 . Ale dostal svůj vlastní prostor, svoje vlastní procházky s intenzivním náplní, kdy jsme byli jen spolu, užívali si to. A on uznal, že o mě nepřišel. Tohle si sedne. Dej mu čas a nějaký výsostný věcičky. Že třeba po společný večerní procházce, necháš bíglíka chvilku doma a půjdete cournout jen s Vašíkem.

      1. Nepomohla… jenže někde hluboko v sobě ukrývám cholerika, kterýmu je to jedno. Takže když pes přestřelí moc, tak se pak docela diví. A narozdíl od skutečných choleriků nejsem splachovací a vydržím bublat dlouho.
        Mno, soukromou procházku dostane zítra, cca 85km 😀

        1. Já jsem cholerik a musím se držet na uzdě, jinak by bylo zle. Ale ono tohle u ní opravdu nepomůže, hodí ji to tam, kde ji člověk mít nechce. A tady v tom momentě to bylo spíš o tom, že ona nebyla pod povelem, já jí to nezakázala. naopak chtěla jsem vědět, jestli si je schopná nás hlídat, nebo jí je to ukradený. A ona prostě přesně jela v tom- jedu si svoje. A že mi ostatní zmizeli? No a??? Spíš naopak fajn, nikdo neprudí.
          Což mi – vzhledem k době, kdy si takhle vystačila – radost neudělalo. A protože to bylo opravdu čistě na ní, tak i proto jsme se vypařili. Tam je prostor, kde si to můžu dovolit, zmizet jí. Já nechci hlídat jí, ona se musí naučit hlídat si nás.

          Tak já nemyslela trek jako takovej, ale v běžným běhu denního režimu. Vytáhnout mu nějakou specialitku, která mu odliší, že on dostává něco navíc.

          1. Já vím jak jsi to myslela… jenže já chtěla důchodce i proto, že toho času tolik není – a on mě maličko převezl. Sem myslela jak s ním obejdu panelák a půjdu lítat s Vaškem. A prd, lítají oba. MLP moc nevenčí, takže je musím vzít rychle oba aby se vypustili a to už jdu prostě s oběma pořádně. Ráno tak jako ty bych nedala, i tak vstávám v šest. A to nás za chvíli čeká tma tmoucí 🙁

  2. Petrs01
    já vím, že je člověk zaskočenej. Já si taky plánovala, že Bubi bude ideální na procházky s Brtníkem 😀 😀 , kterej do určitý -FLE-KA-TÝ doby 😀 , venčil tak, že se prostě se psem jde a nic moc se nedělá. A vono prt.
    Však tyhle výjimečnosti pro Vašíka nemusíš dělat každej den. Klidně si to nech jako bonbónek po večerním venčení. Stačí fakt malá chvilka. Nejdřív dojdeš s oběma a pak vezmeš jen Vašíka deset minut, kdy jste intenzivně jen spolu. Klidně si k němu čupni za barákem na bobek, mudlej mu uši a říkej mu nesmysle, jak je báječnej, že to moc dobře víš, že nebejt jeho, tak bys dědouška mít doma nemohla, že je moc hodnej, jak to zvládá….. a pak si chvilku pohrajte nebo jen tak jděte, procvič blbý přivolání, což krom toho, že vidí, že se věnuješ jen jemu, narovná ne nápadně tu hluchotu…. a tak. Opravdu stačí chvilinka. A on si to zaslouží a…… ty budeš mít taky trochu urovnáno na duši.

    Ad to moje ranní vstávání a venčení – no vstávám ve 3/4 na šest. 🙁 . Já jsem nepředpkládala, že to tak bude i po roce, ale na ní opravdu musí mít člověk volný ruce, aby se něco učila. Je vynikající v tom, vystihnout ten moment, kdy nemáš plnou koncentraci. Ale zvykla jsem si už. A taky – mám pak zase čas na Rumíčka jako takovýho, protože s ní to opravdu nejde. A on si to zaslouží. A mě to umeje nerf 😀 .
    O tmě mi ani nemluv!!!! Už teď vycházím s Tali za tmy. chjo

  3. U flatky telesne tresty taky nefunguji. Kolikrat ja uz na ni jecela, ze ji vlastnorucne rozctvrtim a naporcuju na maly fletata, casto dostala poradne pres cumak i zadek – ja obcas rucne vyplacim i male vnucky ( socialku i pi. Kubisovou na mne!!!)- ale casem jsem to omezila, protoze Thea to brala jen jako soucast folkloru, coz me vytacelo jeste vic. Asi bych ji musela opravdu ublizit, coz samozdrejme neudelam. Na ni spis ted plati ji ignorovat, nemluvit s ni. Proste ticha domacnost:-))). Dnes rano opet bufetila, tak jse na ni zarvala “a nechci te, jdi pryc…” a dalsi 2km jsem ja nastvane pochodovala domu a cca 5m za mnou klusala znejistela flatka, co jako bude… No proste pohled na nas…pro bohy, kam se hrabou klasicke grotesky:-).

    1. Jojo, mazej, nechci Tě, běž si kam tě srdce táhne 😀 😀 , a ještě vzít pěkně do zaječích. Jsem ochotná zabouchnout dveře od domu před čumákem.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.