Kdepak, kdepak. Slovo stabilní může člověk ve spojitosti s docentkou Talířovou naprosto zapomenout. Cokoliv se naučí, cokoliv co vykonává, tak má platnost pouze pro ten jeden okamžik. Jako kdyby neměla vytvořený synapse v mozku či co. Nic se jí tam prostě neukládá.Ale dělala jsem si tuhle takovou vnitřní inventuru. V souvislosti s tím, jak jsem si říkala, že už je Tali u nás rok a pořád, pořád je to v podstatě – z mýho pohledu – jakoby výchovnej neúspěch. Právě proto, že nic není stabilní. Ba naopak, všechno je velmi velmi, ale opravdu velmi nestabilní. Není nic z toho zásadního, kde by si člověk mohl říct: „JO! Tohle už jsme zmákli!“ Je ale pravda, že si můžem říct:
*Když se jde ven, nemusíme dělat logistický kroky, jak před obsazením Normandie, nemusíme se bát toho, že srazí sousedku, co jde do práce. Nebo že porazí malou holčičku od sousedů z protějšího bytu, nemusím se bát toho, že mi při tom vyrve rameno, můžu jít v pohodě po schodech, nemusím výtahem, protože by mě na schodech přizabila, jak by vyrazila dolů….. Ne to už nemusím, a jsem za to ráda. A byla to ale opravdu dřina. Víte kolikrát my jsme nechali při tom jejím vyrválu, nebo při tom, aby k tomu vyrválu nedošlo, v zámku klíče a musela jsem čekat, až mě někdo pustí do baráku?? Kolikrát já musela i zvonit na Danušku, aby mi půjčila ty záložní klíče, páč ty moje zůstaly ne v zámku, ale rovnou doma…. jít s ní ven, to byla fakt válečná výprava. A nervy dostávaly zabrat. Tak to už není, to je fakt. Dneska klidně nechám otevřený dveře, když sousedi vychází ven, nebo se vrací se svým pesanem z procházky a Tali zůstane na pelíšku a nevybíhá z bytu.
*Taky už nerve zařízení bytu, počínaje nesmyslnostma jako je kohout od topení, přes nábytek, oblečení a tak jako podobně. Pokud nenechám na lince svou snídani, můžu jí nechat bez obav z předsíně otevřeno do kuchyně a jít s Rumíčkem ven a je to v pohodě.
*Umí způsobně zůstat ležet na pelíšku, když se jí u stolu (Pokud ji malej pokušitel Rumíček, nerozpumprdlikuje s tím, že se půjdou poprat. Tohle je nějaká jeho specialitka, má tendenci to dělat s železnou pravidelností a vždy, když usedneme ke stolu, jinak snad ani ne.. Oni leží, oba způsobně. A pak vidítě, že Rumouš dělá šibala. Tu svou roztomilou hlavičku do strany, očička do zatáčky a ….. “ Já nic, ale, já muzikant!“ , a dělá dál šibala. Tali to chvíli vydrží, ovládá se, ale šibalovi se moc dlouho odolat nedá, takže mu dá facku a pak ho kousne do hlavy. Jooo! přesně s tímdle milej šibal počítal a spustí bitku. Nejdřív zlehýnka, to si jen v leže okusujou hlavy, aby to pak chtěli rozjet do plnejch. A mohla být jako volná zábava, kde by se i (podle mýho) nějaký to vometání kolem stolu mohlo podařit propasírovat. To jim pochopitelně neprojde a jeden z nás jim zatrhne tipec. A milej šibal se tváří, jako že „Tjo, ale co já?? Já sem hodnej přece, nejhodnější, to víš! TO VONA!“ „Já ti dám to vona!“ vece, ten kdo zatrhával tipec. „Koukněte jet na ten pelech voba a klid bude!“ 😀 .
*Taky už si Tali navykla na ten rytmus, že když jeden cvičí, druhej v klidu čeká a nehýká nedočkavostí. Na všechny se dostane.
*Obecně se to prostě doma dostalo do normálních kolejí. Ale musím říct, že to období, kdy si člověk nemohl ani na chvililinku v klidu k něčemu sednout, to bylo náročný. Nebyl klid nikde, ani venku, ani doma. A my jsme v podstatě pravda aktivní, ale jinak klidný. Teda bývali jsme. Po příchodu Tali jsme se stali značně neklidnými 😀 . Moc jsme toho v tu dobu v klidu nenaspali, protože když ona neměla nějaký svoje noční pnutí, tak jsme zas jak jeden tak druhej pořád dokola přemýšleli, co budeme dělat, když se to nepodaří nějak opracovat. A tenhle stav trval poměrně dlouho, protože i Tali trvá všechno dost dlouho.
*Dlouho se třeba zmítala na tom vodítku. To nebylo venčení, to bylo fakt peklo, všichni co nás znají a viděli, nás bez přehánění litovali. Od našeho pana veterináře, který bydlí nedaleko a pravidelně se potkáváme při venčení až po kamarádku-výcvikářku, která tehdy první nadnesla, že je Tali regulérní magor (a to ji měla tu čest poznat až poté, co to nejhorší bylo za námi). No a dneska už je tohle taky jinak. Neumí ještě jít stoprocentně na prověšeným vodítku nějak dlouhou, ale už můžeme jít, nemusím se bát, že mě usmýká. Nemusím se bát jít uklidit bobek s tím, že ona toho využije a vystřelí a přizabije mě. Má ještě pořád tyhle chvilky, že v nestřeženým okamžiku vypálí (bohužel bez příčiny, takže to není o tom, támhle jde pes, kočka, letí lístek – nic co můžete mít v hledáčku, takže to nečekáte), ale už to není její běžný pohyb.
*A na chalupě, tam už si to taky můžeme užívat. A to dokonce tak, že můžu nechat otevřenou branku na naši louku a kutit si někde poblíž na záhonu. A ona se sama, čas od času přijde přihlásit. Věc zpočátku nebývalá. Neb to jsme ji neměli pod kontrolou ani na zahradě. Heh, pamatuju si, jak jsem se tetelila nadšením, když se tehdy poprvé sama přišla připojit během zahradničení na záhonu. To u nás byla akorát návštěvou AP, takže ví, jak jsem z toho pořád byla hyn. Na naší louce, na polích v těsné blízkosti už tak nějak dokážeme fungovat i hezky. A ani s sebou už nemusím tahat obří syrovou kost, vystačím si s pamlskama. (Jen teda musíme zvládnout ten páteční hysterák, kdy se zase propadne do svý dřívější podoby a já jí z ní musím vytáhnout).
*A tady asi taky skončím, páč jak se nám před časem rozsypalo z nějakýho mně neznámýho důvodu to, jak jsme fungovali tady v Praze při venčení, tak na tomto poli toho nemám mnoho co do týhle optimistický inventury zaznamenat. Nebo teda jo-když s ní jdu na louku za domem, je to taky citelná změna k lepšímu. To je fakt. Tam ji můžu mít více-méně navolno. A když si ohlídám spoustu věcí, funguje. Zvlášť mám-li balonek, nebo něco na přetahování. A jsou občas dny, kdy se zachová jako neuvěřitelně normální pes. A je na ní vidět, že jí je v tom vlastně dobře.
*Taky ji začalo bavit cvičení. Taková ta základní poslušnost – na vodítku pochopitelně. A na louce za barákem i na volno s balonkem. Když je dobrá konstelace, dokáže dělat krásnýho ÍPO psa, neboli cape u nohy a civí na mě. Vystřihne odložení a já můžu jít vyhodit bobek do koše. Heh, v podstatě paradoxně – vzhledem k jejímu projevu a temperamentu – máme odložení i vzhledem k ostatním výkonům – docela hezký. Když se daří, umí pěkně zvládat i otočky u nohy do všech směrů. Když se daří, tak ji dokážu zastavit i když jde za psem. Ale… to se právě musí dařit. A pochopitelně musí jít, jakmile přidá, neměla bych šanci.
*Zlepšuje se v podávání věcí – ondynoj mi na chodbě domu podala upadnutý klíče. Šikovná byla. A taky a to vlastně je pro mě hodně podstatná záležitost. Nemusíme řvát furt jak prokopnutý. Čím dál tím víc se učí vnímat normální až spíše velmi tichej hlas. Zase není to stabilní, ale jedná se už v podstatě jen o vyhrocené situace. A ne, že jiná komunikace pro ni neexistuje. Nemám ráda neustálý řvaní jak pako. Takže to jsem ráda, že tady jsme se taky dostali už trochu jinam.
Takže tak, posunuli jsme se, to jo, to bych kecala, že ne. 🙂 Jen teda jak jsem řekla na začátku, nic není stabilní, nemnoho se jí v tý makovici sadilo tak, aby to bylo opravdu funkční. Pořád proti nám hraje hlavně to, že je hodně samostatná, to navázání na lidi od štěnítka taky prostě halt není. Ale snažíme se, snažíme, abychom to přejinačili.
Mila Petro, ja se budu opakovat: udelali jste s Talinkou veliky pokrok. Vy jste strasny perfekcionista – ze mne Thea uspesne vychovala flegmatika:-).
Takze kdyz to vezmu podle Vas (podotykam, ze nas Theinka vlastni od svych 8 tydnu, v listopadu ji bude pet, a ze pry byla nejklidnejsi stene z vrhu):
– z domu vychazime relativne v klidu, nicmene otevrene dvere pri prichodu sousedu nechat nemohu, neb by Thea okamzite vlitla na kus reci – ona se musi s kazdym druzit, a pritom by sezrala jejich kocce veceri,
– zarizeni bytu nenici, ale zadne jidlo bych nikde bez dozoru nenechala. S pravdepodobnosti vetsi nez malou uz bych ho nenasla,
– na voditku se nezmita, ale casto vyrazi do prostoru – tu musi chytit listek ve vetru, tu zahledne kamarada, tu jen tak neco uzasneho zavoni – vyrazi razantne, s energii ji vlastni. “Panicko, to prezijes, mas davat pozor…”
– naprosto jsem neuspela s odnaucenim bufeteni v prirode.
ALE: pres to vsechno se s ni da vcelku v klidu existovat – kdyz je clovek flegmatik a obcasne “ katastrofy” bere s humorem. Urcite se nenudime. A co je rozhodujici – neni v ni zrnko agresivity. Ja si totiz nedovedu predstavit mit agresivniho psa, ktereho bych musela neustale hlidat! Pro mne nic horsiho neexistuje.
Flegmatika se asi nezadaří vyrobit. Z cholerika těžko. Vím o tom, maximalisticky se ovládám, ale flegmouš z podstaty ze mě nikdy nebude (otec cholera , matka chorela, výsledek – obě dcery magoři 😀 )
Já vím, že laťku, jak fungovat s pesanama, mám pravda asi vysoko a proto se mi tohle naše „nezadaření“ kouše blbě, ale na druhou stranu, prostá chůze na vodítku, bez těchle veletočů, to zasejc není tak moc, co by po psu člověk chtěl, opravdu ne. Páč ono je to nebezpečný na obě strany. A Tali už dala mýmu tělu dostatečně za ten rok na frak. Levá ruka už bolí chonicky a asi nikdy bolet nepřestane, záda se naštěstí jakož takož srovnala. Ono je potíž, že u nás ty „katastrofy“ nejsou občasný, u nás jsou permanentní. Kdyby to nebylo imrvére každou procházku a to doslova každou, takže 3x za den :D, tak jéééje, to by bylo. A kdyby alespoň v něčem na ni byl venku spoleh, jako opravdu spoleh, tak jééje to by bylo. Je teda ale pravda, že když nastane ta výjimka z pravidla a dáme jednu pohodovou procházku- jako ondynoj večer, tak si to člověk zasejc užije. To byla taková pohoda, že z původně krátký večerní procházky jsme to natáhly na 3/4 hodinky, kdy jsme si spolu cáraly sídlákem, vzala jsem ji na promenádu, koukaly jsme do obchodů, a jediný, kdy jsme se malilinkatě nedohodly, tak to byla hospoda :D, stejně jako Bubi měla potřebu navštívit noční podnik a žít pravděpodobně zhýralým životem, když už je ta noc a my jsme venku 😀 . Jinak to byla krása. A já nechtěla promarnit ani jednu vteřinu, kdy je normálním psem. 🙂
S tou agresivitou to máte pravdu, to je to, co si u ní 100x denně venku říkám, že bych mohla řešit o mnoho horší věci.
Petro, ten posun je ve skutečnosti obrovskej. Já se zhruba půl roku vůbec nehnula z toho základního sedni a dejpac, co naštěstí uměl, protože jsme pracovali jenom na tom aby se pes vylítal z toho nejhoršího a aby při tom nikoho nesežral. A aby se doma choval přijatelně a aby při tom nikoho nesežral. Abych mohla do své vlastní postele kdykoliv chci. Aby psy alespoň ignoroval, obcházel obloukem,… prostě aby nebylo v ohrožení cokoliv psího v okolí. A do toho jsme si po tom půlroce střihli operaci žaludku (a aby nesežral veterináře a najít veterináře, který se z takového zlatíčka nepodělá) se psem neschopným zvládnout límec (a aby nesežral nikoho v práci). A rok v háji, ani nevíš jak a furt jsme byli skoro na začátku.
Tak jo! Dobře – děkuju za takový jako uklidnění. připadám si z toho občas prostě marná. Protože z mýho pohledu to není nic složitýho, dojít k nějaký relativně dobrý ovladatelnosti. Páč jsou právě mnohem větší složitosti, než zvládnout rozjívence. Já jako nečekám, že takovýhle pako bude poslušnej hujer 😀 . Ale jak v tom člověk jede furt, tak mu přijde, že se to moc nedaří. To jednak a druhak jsem pevně doufala, že se mi podaří vybudovat vztah takovej, na kterým budu moct stavět pevný základy. A myslím, že právě tam se to drolí. Ona jak nikoho nepotřebuje, tak si vystačí dost jako sama. A tím pádem se mi zužuje to pole, jak se domluvit. A hlavně ty její výlevy, který dokáže předvést, to mě hodí vždycky do toho, že se to snad nikdy nepovede. Ale je pravda, že tu syrovou kost už v polích tahat nemusim, to jako už ne 😀 😀 :D. A někdy docílíme i toho radostnýho přivolání z dálky. Ale bohužel jen někde a někdy, výjimečně. Tohle kdyby si dokázala nahrát do makovice stabilnějš než výjimečně a kdyby to platilo na víc než pár místech, bylo by to prima.
Ty nevděčníku, já už ti to psala – bígla na tebe! Vůbec nevíš co je to „pes kterej nikoho nepotřebuje“ 😀
To je pak třeba o tom, že když ty běžíš doprava dolů, tak on běží doleva nahoru, aby si konečně mohl dělat co chce. A vrátí se druhý den. Snad.
Teda, aktuální bígl je nějakej nepovedenej, výjimka, nebo jen čeká na správnou příležitost.
Mno však já o Tali říkám, že je taky bígl ve velkým balení, jen není tříbarevná. Protože přesně tohle dokáže. Ne teda pravda na dva dny, to ne, ale to spíš proto, že to už jsme si odmakaly a hodně, hodně moc. Všichni. Začátky byly přesně o tomhle co píšeš, kdy jsem si zoufala a říkala si, že to jsem si mohla pořídit přesně toho bígla :D. Já nejsem až tak nevděčník, jen bych čekala, že po tom roce a po tolikerým úsilí, už u ohaře tohle bude trošku jinak, protože se fakt neflákám. Ale posun tady je, to bez debaty. Ono je to spíš o tom, že je člověk smutnej z toho, jak se rozsypalo to, co už dobře fungovalo. A rozsypalo se to důkladně, takže začínáme zasejc od začátku.
Vyměníme si psy? Absolutní závislák a „lepidlo“ (to jsem vždycky nesnášela!) – a já bych si vzala toho přerostlýho bígla. Komu hrábne prví, vyhrává poukázku do Bohnic all incluzive!
Tomu vztahu dejte cas! Rok je proste malo, Thea je taky samostatna jednotka a jak uz jsem psala, teprve v posledni dobe dava najevo, ze tedy kdyz uz asi nikdo lepsi nebude, tak ze tedy vezme i nas:-). Nekde jsem cetla prirovnani: novy pes je jak nove boty, musi se poradne vyslapnout, aby se nam v nich dobre chodilo. A stary pes jsou pohodlne boty, ktere nam padnou… Za mne OK
A absolutni zavislak a vzornak je faaak nuda:-)!!! To si pak jednou poridte do duchodu…
Já mám v tomhle směru na myslí spíš právě tu vzájemnou důvěru, vztah jako takový, ne závislost. Však ohař jako temperamentní plemeno, dokáže vymyslet věci 🙂 . Já nevím jak bych to popsala, to co mám na mysli. Když se to podaří vybudovat, jdete si s tím psem kamkoliv a oba máte obrazně řečeno ruce v kapsách. Víte o sobě, víte, že ten druhej prostě funguje a že se navzájem o sebe můžete opřít, ale nemusíte být rozhodně natěsnačku. Všichni naši psi měli díky tomu neskutečnou volnost. Věděla jsem, že je na ně spoleh, že za ně můžu dát opravdu ruku do ohně. Oni sami si mě hlídali, chodili se hlásit a pak si zase šli po svém. procházka byla o tom, že jsme byli jen tak, prostě jsme šli, pak jsme si spolu hráli, cvičili a to i z iniciativy toho psa, protože chtěl se mnou být a něco dělat, bavilo ho to, nebylo to ani z donucení, a na druhou stranu v tom nebyla a není ani závislost. Fujgujete s tím psem skoro beze slov a je vám spolu fajn. S Tali je to zatím o něčem naprosto rozdílném. Pokud bude navolno, tak v současný době jí neuvidím a dostat ji k sobě bude i v nevypjatých momentech neskutečná práce. V těch vypjatých se můžu jít bodnout. Ona nepotřebuje člověka. Nestojí o něj, o spolupráci s ním, vyloženě se jí vyhýbá. To je krapet nestandard u ohaře. chce si jediný – jet si svoje,svoje, svoje. A dobře i to by se dalo, ale kdyby byla poslušnost, ta bohužel udělala fíííí a je fuč, až na vzácný chvilky jako včera, nebo dneska ráno. Máme prostě zase prázdný ruce. Když v nich nemáme vodítko. A i na tom vodítku, je to dost propadák. Ale vzdát to nehodlám 😀 .
Já vím, ono mi nic jinýho taky, než tomu dát čas taky nezbývá 😀 . Jen, prostě vím, že to obvykle jde, a taky to občas i u ní vykoukne. A je na ní vidět, že si to pak pro ten moment užije. A víte, když ten vztah je, šlape to potom jinak, je to o vzájemný důvěře. Ono u mě jde asi o to, že se mi teď blbě polyká ten tvrdej propad. Nicméně polknout ho musím, jinak se dál nedostaneme. To já si tady jen tak stěžuju, aby se mi to líp polykalo. 🙂
“taky to občas i u ní vykoukne..” no to je super, ne…? Vite, u kolika psu se toho “vykouknuti” nidky nedosahne? A to nemaji ten blby start, co Vy. Tali mozna nikdy nebude slapat na 1000%, jako Rumicek, ale ja fakt verim, ze Vam to spolu pujde k oboustranne spokojenosti. A co se tyce momentalniho propadu – nebude Docentka harat?
Je je to super, já se z toho vždycky raduju. Protože je prostě pak vidět, jak jí ten klid svědčí. Jen je škoda, že to všechno je právě nestabilní. Kdyby to šlo poooomalounku, poooomalounku, ale ten krok, ten malej krok kterej se udělá, by už zůstal, bylo by to prostě lepčejší. I pro ni. Ale pracuju na tom, teď jsem v podstatě odhodila všechno ostatní a snažím se co to jde, dovést všechno do klidu. Já v ní právě vidím, že by měla na to fungovat stejně jako Rumíček, ten potenciál tam je. Jenom… no právě že jenom 🙂 . Ten propad nemá myslím nic spojenýho s háráním, to je fakt dlouhodobá záležitost, že se to takhle rozsypalo. Ona je prostě spíš dohoukaná taková celá.
ale kdyz sis to takhle sesumirovala, tak jako tam nikde nevidim to neunavny zoufalstvi, ktery tam na zacatku bylo naprosto vsude. Takze maly krok pro tebe, velky krok pro talinku, i kdyz jste museli obe dve odvest spoustu prace a ty jeste o neco vic, jak nejses imrvere zoufala, je to dobry 😀
Nene, neúnavný zoufalství už tam nejni. to naštěstí už ne . A taky bezmoc tam nejni. Ale jak jsem psala, že blbý, že se to vysypalo tak, že je teď hodně hodně času na šňůře. Je to prostě škoda. Když člověk ví, že už se fungovalo dobře. No tak musíme se prostě vrátit ne o jeden, ale o hodně moc kroků zpátky.
Petrs01 – Vyměníme si psy?
…. pouvažuju vo tom!!! 😀 . Tetkon tu spí jako malinkatý flekatý miminko. Stejně jako lepidýlko Rumíček, takže to i váhám 🙂 . I proto, že pro dnešek se nám – vodítkově!! – dařilo. Předvedla sice dva slabý momentky, ale esa jsem měla pro tentokrát v rukávu já, takže došla k názoru, že to pojede podle mě. A byla z toho vlastně fajn procházka. Žádný soubojování. Kdy jsem ji na tom vodítku dovedla k docela slušný spolupráci. A to i v místech, kde jsme se ondynoj málem navzájem přizabily. Otázka je, jak na tom budeme nadruhý den 😀 😀
No vidíš, my si dali 5km pomalý běh navolno. Pak jsem plavila dětičky a po příchodu domů mám tichÿ stín. Furt zvíře za zadkem, v lepším případě nic nechce, ale spíš chce – strčit mi čumák do večeře, do čaje, drbat, mazlit. Jen se pohnu a už je v pozoru. Přitom je vyběhanej, nakrmenej, pomazlenej, Vašek dávno spokojeně chrní, ale tohle se buď pokouší vloupat do kuchyně nebo mne pronásleduje. Právě mne zalehnul, hrábnul packou a drbej! Nesnáším takhle vtěrný psy! Nemůžeš udělat krok dozadu, protože je tam zaručeně pes, i když jsi ho před vteřinou viděla v pelechu. Jenže hluchoně citlivě vyhodit nelze a navíc je poněkud tvrdohlavý.
Rychlý pohyb ho dost zadýchává, srdce nic moc – a v pomalým pohybu je neutahatelnej! Fakt s ním půjdu nějakej trek, třeba po té stovce konečně padne na dýl jak deset vteřin. Důchodce na dožití, to určitě! Uff, jdu padnout já.
To byla Bubinka -, žes musela pořád koukat. Navíc uměla dělat toho neviditelnýho psa -stála Ti za zády a točila se přesně s Tebou a řehtala se tomu, mrška jedna. A Bubi byla taky ideální na takovej ten příjemně lehkej běh.
Ale já si myslím, že se časem Atomíček může i usadit a nebejt tak vtěrnej. On jen teď dohání, usazuje se a je to pro něj šécko nový.
jojo, uuuf jdu padnout já – to si taky pamatuju, že jsem si x krát říkala, že v útulku chtěli, aby měla klidný žití…. hahááá, a na moje klidný žití pamatoval kdo??? 😀 . Hele a to počkej-jestli s ním začneš něco fakt trošku cvičit/učit – teď nemyslím jen povely, jak prokoukne. A když ho to chytí, budeš zase mít Hujera, a nacvičovat jako s Barouškem neuvěřitelný hovadinky. Jojo, ftěrnej- se bude hodit, jak je ftěrnej. Mi řekni sakra, jak můžou starýho psa, kterej je takhle kontaktní, bezproblémovej vykopnout?? Vraždila bych. A zas mě myšlenky jedou k tomu, že nutně potřebuju domeček, abych mohla zase mít nějakýho „starouška“, je to tak fajn, je to úplně něco jinýho.
Jak chceš cvičit hovadinky bez povelů? A bez pochvaly? Jako jasně, posunky a ňamky, jenže já mám v puse padesát intonací a pochvalu přesnější než klikr.
Tu vtěrnost si komplikuju tím, že venku ji musím velmi posilovat, protože kdyby dostal pitomej nápad, tak mám smůlu. Ale na záchod fakt trefím sama!
Předchozí majitele bych… no však ty víš co. Všechno co tě napadne! A ještě se člověk musí 4 měsíce klepat aby si náhodou nevzpomněl že měl psa a chce ho zpátky. Vánoce budu tentokrát slavit 16. ledna!
Ale… já bych Talimůru klidně na chvíli brala, mě by fakt zajímalo to porovnání, protože takhle je to neporovnatelný. Třeba bysme pak všichni byli vděčný za to co máme 😀
A jo! já zapomněla na to, že je hluchej! ale mám nápad – co místo klikru – tak jako u toho ledního medvěda v zoo, použít světlo – to červený. „Naklikat“ ho tím světlem – naučit ho, že když se tohle rozsvítí, přijde odměna a je to ta pochvala, rozsvítit, pohladit odměnit – aby měl i nápovědu tím pohlazením??? Co???
No ale von neví, ešivá se třeba omylem na tom hajzlu nespláchneš 😀 😀 😀 pipina jeden. Já vím, je to těžký .
Psa bych takovým šmejdům nevrátila, pokud by to nebyl případ, že je pes z druhýho konce republiky, než odkud sis ho brala a nestalo se třeba to, že se zaběhl, někdo ho odvezl a šoupnul pak do útulku úplně jinde, takže ho nemohli najít, nebo něco takovýho, tak bych prostě tvrdila, že mi utekl, že ho nemám a schovala bych ho na nějakou dobu někde. Hůůů jsem se zas rozčílila.
Mno…. já nevím,jestli bys ráda vyměnila záprdka bíglího, za hystericky se zmítající pytel fleků, který prostě chtěj, chtěj, chtěj…………………,jak jí to zase popadlo včera. A to jen proto, že prostě tahat nebude, takže nejdem, nejdem pokud táhneš, pak následoval hysterák, můj stoický klid s obličejem ve výrazu „Mě nena***š!“ a až madam zjistila, že tohle k ničemu nevede, tak se mohlo jít dál. Jest problém, aby si něco do mozku zaevidovala, tak je to prostě únavný.
Tak unavny to urcite byt musi. Ale jako Fleku obhajce musim pripomenout, ze jsou ji teprve 2 roky – je to vlastne stale pubertacka. Plus: fenky jsou vseobecne vic naladove, trvrdohlavejsi… jsou to proste zensky!
No někdy fakt hodně, protože musíte brzdit sami sebe, a když jí to popadne do plnejch, ty její hysterička a spol., tak to je radost. A na tohle se fakt nedá napasovat puberta, náladovost,hárání. To je prostě prostě takovej její stav mysli. A jo ona za to nemůže, no.