Člověk by to úplně automaticky tak nějak nečekal (i když to zas tak nic divnýho vlastně ani není), že pramen naší krásný řeky bude hledat za hranicema všedních dní. Původně jsme dostali prostě jen tak tip na výlet zase do Rakous. A dostali jsme ho v naší oblíbený pizzerii. Zapovídali jsme se s panem majitelem, jak vznikla vlastně jeho pizzerie (mimochodem, ty rozvaliny z kterých tuhle příjemnou restauraci s penzionem vybudoval za pomocí kamarádů…. no smekám),  a on nám v rámci klábosení dal tip, že je fajn výlet vydat se cestou na Karlstift. Tak.

Zjistili jsme si, že výchozím bodem bude opět – moje oblíbené Pohoří na Šumavě. A začátek je stejný, jako na ten Trojmezní kámen, neboli Dreiländersäule.  Jen po překročení hranic nemíjíme vesničku zprava, ale po levé straně a procházíme kolem velkého stáda krav. To mi připomene Ešuska, který měl s kravičkami doživotní problémek, neb jedné šumavské krávě (a poté všem kravám celýho světa, vesmíru a přilehlýho okolí) do konce svýho života zazlíval ten zlý skutek, že ho nakopal ohradník. A jen tak bokem – oni ty vižlíky fakt dělají přes jednotnou formu. Rumíček obliboval kozenky a vždycky se s nima družil. Do té doby, dokud jeho momentálně zaostalá panička na jedný procházce za sídlištěm, kde jsme nečekaně narazili na stádo kozenenek, bez přemýšlení pravila: “Jeee, Rumíčku, hele… kozenky!” a ten důvěřivý pupík se za nima rozešel a stejně jako já …. si nevšimnul ohradníku. Plakal hodně, ani žužlobalonek ho tehdá neukonejšil ;-( . A jak jsem teď, když přivezli narozeninový kůzle zjistila………. tak stejně jako Ešus, to má už všem kozám světa za zlý a obchází je uctivým obloukem. Škoda, zrovna tohle kůzle by bylo jeho kámoš.

No nicméně kravky naštěstí nikdo neřeší a stejně tak krásný stádečko koňských dorostenců.

A dovolím si svůj oblíbený kvíz s názvem Najdi jeden rozdíl:

Jsou zvědaví, družní a jako všechny koně – nádherní. Když míjíme poslední stavení, tak z balkonu na nás volají dvě malý holčičky “Halloooo”! A Brtník jim pohotově v balkon zavolá: “Wie geht es?” (Jak se máte?). Holčiny se rozřehtají a volají zpátky “Gůůůůt!”

Kousek za stavením je hezká louka a v ní – chrpy, krásný modrý a společnost jim dělá jakýsi moc hezký tmavě vínový jetel.

Dojdeme k lesu a vydáváme se lesní stezičkou do kopce. Ta nás dovede na rozcestí, kde zjistíme, že máme možnost dojít právě k prameni Lužnice. No to by byl hřích, být v Rakousku a nevidět, kde nám pramení řeka. Je nádherně, v lese příjemně a tak se nám to dobře výletuje. Po chvilce najednou koukáme a hele! My už jsme tady ! Zvyklý na naše vzdálenosti, jsme zaskočeni tím, že už jsme vlastně na místě, když cedule, kde nejsou uváděny kilometry, ale čas, praví, že půjdem 40 minut. Heh, to my rychlochodiči se ani nestačíme rozkoukat a jsme tam. Pramen je krásně upravený. A proti němu je malilinkatý domeček, pro případný posezení, či ochranu před nepřízní počasí. Velikostí tak spíš do mateřský školky. Ale já prcek se tam vlezu. Ale hlavně pesani jsou nadšení. Našli si novou boudičku 😀

Pokračujeme lesem do Karlstiftu , je nám fajn a netíží nás nic.

Když dorazíme do městečka, jde se Brtnik srdnatě zeptati, kde zde najdem obžerstvení nějaký. Starší pár nás nasměruje a tak míříme do centra. Když míjíme jeden z domů, spustí cirkulárka a Tali se tak trochu splaší. Kdo jí má na vodítku? No jo, Koláče. Ale ustály jsme to, ona se uklidnila a šlo se dál. V hospodě se nám podaří ulovit stůl ve stínu slunečníku a tak s sebou oba fláknou na zem a vytuhnou.

A my si v klidu vybíráme na čem speciálním si pochutnáme a nakonec jsme to rozjeli ve velkým. Místní pivíčko – to pochopitelně – a že teda má překvapivý grády, docela koukáme. Jako hlavní chod místní specialitka s obřím jakýmsi knedlíkem kříženým s nokem, tři druhy masa, učňovská klobása a zelí. Pupek sice narvanej k prasknutí, ale… nakonec si dáme ještě sladkou tečku. Já místního dorta-značných rozměrů, jak pak zjistím 😀 a Brtnik mouřenína. Když mu to přinesou zjistíme co, že si to objednal. Malou buchétku teplou vláčnou a velkoryse přelitou horkou hořkou čokoládou.  S kopcem zmrzky a šlehajdy. Nooo, byla to dřina, ale dostali jsme to do sebe 😀 . Pochopitelně halb und halb, aby ani jeden nepřišel zkrátka. Funíme a ani kafe nepomohlo. Cesta zpátky na kraj lesa vede DO-KOP-CEEEEE!!!

Katastrfóf, katastróf. Leč nakonec to vyfunim. A na zpáteční cestu volíme jinou trasu. A dobře jsme udělali. Cesta nás dovedla na moc hezký místo:

Když odcházíme, dostanou mě ještě ty výhledy:

Dál pokračujeme lesníma pěšinkama, zase až dolů do vísky s koňmi

A když dojdeme na hranice, zastavíme se ještě u jedný kapličky.

je otevřeno…

a tak si ji můžu prohlídnout. Je tam klid a mír a ticho….

Ticho u kapličky pak poruší spratkující Fleky, které chtějí radši lítat po louce než jít s námi. Tak, mír nemír, jsou zatčený a šlapou na vodítku potupně u nohy.  V autě pak s sebou oba praští do pelechu a po příjezdu pokračujou v tomtéž na pokoji. A my od nich taky máme konečně pokoj 😀 .