Od rána prší a tak se ve společnosti domácích flákáme, pijeme kávičku a povídáme si. Pesani relaxujou na pokoji.Tímhle mě Talinka taky potěšila. Že bude umět takhle hezky (bohužel ne úplně spořádaně – viz ta nutná deka přes postele) bivakovat v cizím prostředí, to jsem úplně nečekala. Jen na začátku se jí muselo vysvětlit, ale to i Rumíčkovi, že tady se prostě nehlídá. A je normální, že kolem dveří někdo chodí. Pobyt v penzionu zvládala dobře. Kočičky domácích už teda hůř, je to prostě germán, no. Tak jsme aspoň malinko začli pracovat i na tomto poli. Leč úspěchů zde pomálu.

Odpolko se zasejc vyčasilo a tak jsme si vyšli na nedaleký “hrad” Sokolčí. Je to v podstatě už jen ta vysoká skála v lese, na který stával. Akorát když jsme odcházeli, přijeli panu domácímu první hosti na sobotní oslavu. V kufru byl dosti nečekaný dárek. Půlroční krásný hnědý kůzle na vodítku. Pochopitelně jsem si ho musela pomudlat.
 V lese jsme svedli lítou šiškovou bitvu, což oba štěkavci milujou. To je rozpumprdlíkovalo a svedli bitvu vzájemnou. O klacek. Boj to byl ukrutánskej a skončil až pod starou jabloní u cesty. 

Přes přehradu jsme došli na Sokolčí. Obešli jsme skálu a rozhodli se přebrodit. No…. Bezva nápad. Terén na zlámání nohou jak vyšitej. Balvany kluzký a porostlý nepřístupnou vegetací. A k tomu dva nadšený a rotující pošahanci. Nezabili oni nás, a ani my je. Dostali jsme se k místu, kde minule Tali přepadla ty turisty a chvilku se tam upíchli. Je tam moc hezky, velký balvany na kterých se můžete placatit, vyhřejvat, ba i koupat, když jste otužilí.

Rumíček nutně potřeboval cákat tu vodičku, páč to by byl hřích to nevyužít. Tali si zase užívala šmejdění při břehu. Tuhle zábavu objevila cestou ze Žofína, kde jsme si chvilku sedli na břehu potoka. Celá nadšená tam řádila, strkala ten svůj šňupec pod vodu, bublala si, zkoumala kořeny stromů a poletovala si. A teď taky. Kam to šlo, narvala ten dlouhej sosák a jen občas loupla okem na nás, který se věnovali tý pitomý cákací zábavě. Tady jsme zase přebrodili na druhou stranu a šli si lesem a čučeli po houbách. Bohužel nic, asi vysbíráno. Tak se brodíme zase zpátky. A najednou slyšíme úpěnlivý mečení kozího dorostence. Zní to ukrutně, jak když pláče malý dítě. Člověku to rve srdce. A navíc to vypadá, že je někde v lese.

Při návratu zjistíme, že je nahoře na kopci, na pastvině u ovcí. Proto to znělo jak z lesa, neslo se to shora. Kůzle řve, na ovce kašle. Běhá sem a tam a naříká. Takže to nevydržím a sápu se za ním do toho hroznýho krpálu. Když dojdu nahoru, rozhodne se kůzle pro radikální řešení a proskočį plotem na dolní pastvinu. Letím taky dolů, aby nevzalo kramle úplně. Sednu si tam u něj, dávám mu travičku a mluvím na něj. Mrňousek si stěžuje, nechává se drbat. Pak volá pan domácí, ať ho vezmu dolů.

Spokojeně cupitá do společnosti, ovce jsou mu šumák, chce mezi lidi. Seznamuje se s Michelle, studuje kočky. Když je opuštěný, řve. Beru ho na vodítko na louku, ať se napase, protože trávu dole nechce. Mašíruje zpátky nahoru a tak s ním jdu do ohrady. Sednu si tam na pařez a nechám ho, ať si to tam projde. Chodí a tak neščastně pomekavá, že mi to zas rve vnitřnosti. Když se ke mně s pomekáváním přítulí, dojme mě to úplně. Kotě, štěně, když přijde do novýho, má zpravidla oporu v lidský náruči. Ale kůzle, jehně a ostatní, mají smůlu. Poté, co je vytrhnou z domácího stáda a po stresu z převozu, se nikdo dál nestará. Tak jsem tam s ním seděla a drbala mu kožich. A říkala mu, že ty ovce nejsou tak špatný kámošky. Pak jsme sešli zasejc dolů a večer šlo spát kůzle….. k Michelle do boudy 🙂 .