Den druhý – vyrážíme.

Ale… Nejdřív snídaňka. Nebyla teda na terase, jak jsem se těšila, protože pršelo, aleeee nemusela jsem nic a dostala ji pod nos. Ještě kávička a pokec s domácími. Není kam spěchat, když prší. Tím pádem máme dilemata, kam vyrazit. Nakonec jsme zamířili k Hojný vodě a že do pralesa půjdeme. Když jsme vylezli z auta, dosti se déšť rozdováděl. Zapluli jsme do hospody. Na můj povel fšicí. Pánik by nejradši Fleky nechal v autě, nechtělo se mu s ní dohadovat, neb ona má sklony se v restauračním zařízení chovat jako ehm…debíííl. Rezolutně jsem to zamítla a dala mu Rumíčka.  Dohodly jsme se s Flekaticí a ta se nakonec slušně uložila pod stůl, navzdory tomu, že u vedlejšího stolu byl germánský voříšek. Se stolem odešla pouze jednou, když k nám přišla servírka.

Prales jsme nakonec zavrhli a zvolili variantu Kraví, popřípadě i Kuní hory, kdyby déšť nebyl tak urputnej. Hned za vesnicí, u hřbitova jsme spustili akci s názvem: “Talinka  je navolno a nikdo se nestará kde je, a co dělá.” … A copa to??? Kdopa to za námi z tý louky běží??? Ešivá vono to nejni to flekatý stvoření??? No jo, už to tak bude. Přála bych vám vidět ten její gezichtík 🙂 . A takhle už to v podstatě i zvostalo.   A jak se dalo očekávat, vedlo  to i k tomu, že se ta stračena krásně držela u nás. A když i náhodou ne, stačilo ji zpravidla jen hlasem umravnit. Případně prostě  beze slov zatknout. A  to zase celý vedlo k tomu….., že….. splašilý Fleky byly co???? No byly skorem furt navolnoooooo. V lesích, v místech dosti exponovaných.  A my tomu pořád tak trochu nevěřili. A tak trochou jako i nedejchali, abychom ten vzácnej okamžik nevyplašili. Já dokola říkala jak kafemlejnek, jak je to skvělý a boží a bomba a úžasný. A usmívala se jak blbeček. A taky doufala, že neriskuju moc. Protože vím, že Ona dokáže ve vteřině nemyslitelný. Jenže máme-li fungovat normálně, musí ona sama chtít být se svýma. A všude a za všech okolností.

Stoupali jsme nenápadně na Kraví horu a kochali se zdejší nádhernou přírodou. Tvrdím, že zdejší lesy jsou nejkrásnější. Plný zelených bochánků nadýchanýho mechu. A sem tam v něm sedí hřib kovář, nebo lištička. A je tady tak hezky, že vám je fučík, že celou dobu vlastně prší. Nikde nikdo, ohařiska spořádaně pobíhají po cestičce a když ne, a měli by tendenci odběhnout dál, stačí zasyčet :”Sssakra pess, co sssem řřřikalaa?” a provinilec se dostaví s omluvným výrazem.

Na Kraví hoře jsme usoudili, že i přes déšť budem pokračovat dál. A protože je k dispozici telefén s mapou podrobnou, mohli jsme si lajsnout pohyb po neznačených cestách. Postupem času už spíš mokrý, než suchý. Cesta z Kuní hory vede dosti zprudka a značně kamenitým terénem. Člověk se tam pohybuje velmi obezřetně a nemá možnost koukat jinam, než pod nohy. Natož kde Tali litá. A ona vám nikde co? Nelítá a pěkně soustřeďovaně si tlapká s námi. Úuuplně jako ten Rumíček. A tak jedinej rozdíl mezi nima byl ten, že když jsme se už vraceli k autu, tak ona šla u nohy pro jistotu na vodítku. Musím říct, že ten pocit byl úžasnej.

2 komentáře u „Den druhý – vyrážíme.

  1. Paní flekatá je jako naše paní puntíkatá. Zvyklá být sama a rozhodovat si o sobě. Jak mě potěšilo, když při bouřce neběžela někam, ale ke mně. Popovídaly jsme si o tom, že bouřka nedělá nic pejskům ani lidem a dobrý.
    No, dobrý, zrovna teď se tady rvou jako koně, bouřka nebouřka 🙂

  2. Safra, jak tu není signál, tak se mi odpověď včera neodedlala. A já zrovna psala, jak si jako moudrá pánčička zasloužíš min. velkopochvalu a ještě lépe piškůtabk tomu. Za to jak si to puntíkům pěkně osvětlila ?. Ta jejich samostatnost je fakt bezva. Tohle přeprat je šichta..

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..