O statickém venčení

Přesně tak to dneska ráno vypadalo, že to bude probíhat

Vyšli jsme ven z domu. Ehm, s tichou hlasovou dopomocí a za stálého monitoringu, sama od sebe to prostě ještě nedá, ale sasrak už je, že reaguje a poslechne. Zvlášť, když kousek od nás byl pejsek. Edík, Rumíčkův to životní vzor. Pěkně se všichni pozdravili a zatímco na mě bylo hovořeno, Tali uďála frrr a šup do křoví. Umí ve vteřině využít výhody, který jí situace nabídne. Aaaale!!!! Na zavolání přiběhla ? . Pak už přišla právě ta statická část. Ač to původně měla být ta nejrozpohybovanější část naší ranní procházky.

Hodila jsem do hry opět dva míčky. Jak chtěli vždycky oba žůůžovej malej žužlobalonek, tak teď je v kurzu velkej oranžovej žužlobalonek. A nejvíc po něm jde Rumíček. Ale protože jsem spravedlivá a oranžovej byl pořízenej pro Tali, která se do žužlobalonků taky zamilovala, hodila jsem do hry nejdřív míček pro Rumíčka, kterej vystřelil za svým balonkem jako ten zrzavej šíp. Tali spořádaně čekala na svoje Třiii-dvááá-jednáá-běěž. Vypálila jako divá a…… Rumíček taky. Zradil svůj růžovej, nechal ho potupně ležet v rose a pádil za Tali. Ta pochopitelně, že nedá. Však je její, ale – páč je to ta samička, že jo – začla Rumíčka zlobit. Nakonec vznikla patová situace, která nás na velmi dlouhou dobu zapikolíkovala na jednom místě. Vše vypadalo následovně: Tali stojí s hlavou vzhůru a z kušny jí čučí balonek. Do balonku je zahlodnutej Štajník a ani jeden nehodlá ustoupit. A melou mlýnek . Neboli chodí v kruzích. A já stojím. A čučim a usmívám se. Ti dva značnou dobu mleli svůj mlejnek a pak to buď Tali přestalo bavit a nebo to Rumíček opravdu vyhrál, ale nakonec skončil oranžovej u Rumajzlíka a Tali si popadla žůůžovej. A oba si lehli a hňoustali si soustředěně balonky. Tak jsem zase stála. Nakonec, protože jsem chtěla, aby se fakt vyvenčili ještě, jsem tedy šla dolů k potůčku, kde se ke mně oba přidali. Moc času už nám nezbývalo teda.

Tak ještě krátká koupel v rybníčku, napít se z potůčku, dojít očíhnout Talibufet, kde na nás čekal jeden cvičnej krajíc a šlo se domů. Ani jsme si nevšimli, jak rychle nám to statický venčení uteklo.

2 komentáře u „O statickém venčení

  1. Petro s tím Talibufetem děláte úžasnou věc.Když nám odešli nejdřív Bob a potom Amy,tak za nějaký čas jsme si vzali z útulku Máju.Byla úžasná,ovšem strašně žravá.Ráno jsem ji pustila na dvůr ,koho by napadlo,že nám sem někdo hodí něco otráveného.A sousedovi taky,ten měl vlčáka ,taky z útulku.Oba to nepřežili. Nikdy nepochopím komu tak vadili.
    Příští rok mi snad už bude líp,tak pak Vás pozvu.Třeba si pak uděláte výlet .

  2. Ach jo, lidí dokážou být hrozně krutý. Je mi to moc líto, člověk se s tím asi těžko srovná . A odnaučit sebrat něco co hodí někdo přes plot, to je hodně těžký.
    Po výletech jezdíme, tak třeba někdy ohařiska udělají canisterapii.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..