Stihly, jako my dvě. S Talířovou. Páč jsem  zlobila a tak jsem nafasovala Fleky 😀 . Brtník šel na pohodu s Rumíčkem za nákupama do Hornbachu a holčičí tým vyrazil……. no kam jinam, že jo.  Správně – do polí. V práci to bylo  ………….. no ………. jak to kulantně jen popsat. …. řekněme, že to bylo náročný 😀 .  A vzhledem k tomu, jak se Tali pošahaně zase chovala poslední dobou tady u nás doma v přírodě, jsem si říkala, že nás to dnešní procházkování asi obě zabije.  Fleky po mém příchodu domů zešílely, což obnášelo i to, že mi hodila botasku do misky s vodou, tu vylila a já hned ještě v montérkách z práce mohla vytírat, neb miska vzhledem k počasí byla totál plná. A bota samo sebou – durch. Takže bylo jasný, že od nohou mi horko nebude 😀 . Sdělila jsem Flekatůře, co si myslím o ní, jejích předcích, jejím kvíkvé a tak vůbec a vytřela celou předsíň. Fleky seděly na místě a přesto, že jim nebylo vůbec spíláno, bylo to asi poprvý (a předpokládám že i naposled 😀 ) , kdy jako inteligentní pes i přes vlídný hovor pochápla, že „něco neuďála dobře“ a to i přes to, že jim nebylo vyčiněno, bylo s nimi naopak  hovořeno vlídně a tak zvaně na úrovni 😀 . Ten gezicht byl boží 😀 .

Vybavena zásobičkou od kuchaře v sestavě: párečky, hambáče a uzený kuřecí stehno jsem s Flekama a hlavně závazkem soc.prc., že se dneska prostě už nenechám rozčílit, vyrazila do terénu. A dobře jsem učinila, že jsem si dala závazek. Neb jak je známo, vyladění psovodovo ukáže se na vyladění pesanovo. Tali cestou, už blízko polí, chytla zase náběh na svůj hysteráček, ale to jí pánčička sdělila, že na tohle se teda nehraje, a šla zpátky. Domů. A… heleeee… to si to, jak se dalo předpokládat, madáme s hysteráčkem rozmyslela.  A následně už se šlo normálně.

Jak poslední dobou Tali u pole s obilím, stařinou, řepkou… čímkoliv, zase vyváděla ty svý scénky, tak teď se nechala krásně z pole vytáhnout, normálním hlasem, ba někdy i spíš tichým hlasem, ale prostě spolupracovala. Byla tam se mnou. Cestou ke hřbitůvku jsem zblejskla dvě křepelky a šup, směřovala jsem Fleky přesně tam. A když jsem zjistila, že je už má na příjmu, cvičila jsem „přivolání“. Jo, ano na stopovačce, protože teď prostě pustit nejde 🙁 . Nevím, co se stalo, ale cvaklo jí v makovici a jak to už docela šlo, tak teď to teda nejde vůbec. A to ani na stopce. Je schopná člověka opět uvláčet 🙁 . A nejhůř jsme na tom právě v okolí domova.

Ale dneska, na stopce…jí to šlo pěkně. Nechtěla jsem moc, jen prostě ať vnímá, že tam není sama a dostaví se, když se zavolá. Zkrátka budovaly jsme reflex – opět od samého začátku (přijde mi, že je po úrazu mozku, kdy bylo zasaženo paměťový centrum a to jak krátkodobá, tak dlouhodobá paměť, páč prostě není jináč možný, že dokáže tak totálně vymazat všechno, co si do tý makovice zapsala a to opakovaně).  Šly jsme si tak prostě a jednoduše polema a já se radovala i z toho, že oproti minulýmu týdnu, kdy jsem zas byla skorem jak ta Mary Poppins a Fleky mě vláčely a smýkaly,nemusím se psem bojovat a jdeme společně.

U hromady koňskýho hnoje jsem zas uviděla dvě křepelky. A tudíž tam   hned Fleky směřovala. Křepelky byly vtipálci  a přeběhly nejdřív na jednu stranu hnoje, když jsme to obešly, tak na druhou, pak zpátky, znovu …. znovu…. 😀 …. ,měla jsem tak dostatek příležitostí učit Tali mě vnímat, i když je v blízkosti nějakýho zvířete. Bylo to mnohem, mnohem hezčí, než ten minulý týden. Což u ní neznamená ale bohužel nic, ona si to nezapamatuje. Jen já si to mohla užít, jako vzájemnou spolupráci. Pak jsme to ještě obešly, či spíš prokřižovaly a já jí následně zavedla do stařiny, která jí teď dělá největší potíže. A zas ten blbej trénink pozornosti 😀 .

Bylo vedro, tak jsem si řekla, že zajdeme k rybníčku. Ještě donedávna byla nadšená z aportování balonku, vydržela by lítat do vody do padnutí. Nedávno přišel nějaký zlom a ona nám oběma od rybníčku utekla. Do louky, pole a nebylo možný ji přivolat. 🙁 . A z feňule, která se zlepšuje, zlepšuje, zlepšuje – po krůčkách – se stala najednou z ničehož nic opět totálně, ale vážně totálně neovladatelná střela. Takže ač bychom jindy házely a aportovalo by se, tak dneska nic 🙁 . Poslala jsem Tali na stopce do vody, ale jen na kraj, napít se a zchladit.

Jakmile vylezla zpátky na břeh, tak de facto bez varování vypálila. Naštěstí jsem s tím počítala a zastavila ji. Nepřekvapilo mě to, jen jsem si trošku tajně doufala…..že by třeba ne-e, no ale nevyšlo to, vypálila. Realita je realita.  Takže jsem jí sdělila, že tohle ne. Relativně brzo se podařilo nahodit ji zpátky (Zas byla jak feťák při absťáku, schopná se poprat o to, co chce. A musím teda říct, že to mě dost žere, tenhle stav.)

Znovu jsem ji poslala do vody a hned jak lezla na břeh ji přivolala, fajn parááááááda!! Provedla na jedničku, tak jsme mohly trénovat. Ale bylo vidět a slyšet (z jejího kvílení), jak moc ji to táhne do tý vysoký trávy. Smolikof, aneb jde se k pánčičce. A pak ještě 2x, 3x. Aby se nám madáme nepřehltila.  Daly jsme si pauzu .A pak jsem zamířila  rovnou do míst, kde se mnou minule tak hrozně bezhlavě smýkala. A tam si zas projely vnímání psovoda 🙂 . Jo, horko těžko a když to porovnám s předchozím časem……… jest mi krapítek smutno, byly jsme už dost jinde. Ale dneska to bylo teda o dost lepší, než ten minulej týden. Pak už jsme pěkně ťapaly dom a cestou se spolu zastavily u starý moruše a daly si do nosu. Moruše jsou mooooc dobrá věcička, to se shodneme 🙂 . O kus dál na chodníku, jsme dostaly příležitost trénovat nebufet, neb tam leželo poházený pečivo. Hmmm, doobře Tali, dobře si vedla! 🙂 . Taky za odměnu dostala možnost nasosat si dobrůtky přímo z kapsičky. A pak ještě jednou o kus dál, zas rohlíček a to už ona sama byla za vzornou. A tak se rozradostnila, že musela pádit. Tak jsme pádily :D. Už pod naším balkonem se k nám připojily tři malý holčičky, co si chtěly Tali hladit a tak měla postaráno i o socializaci s malými dětmi. Jen teda holčičky nesměly pištět, to jí rozpohybovalo pochopitelně už moc . Tak jsme ale zase na druhou stranu měly možnost, si s holčičkama říct, jak se chovat u cizích pejsků. A to už na nás z balkonu volal Rumíček a my musely hooonem utikat na podestu a domů.

No a já si tak říkala, jak jsem díky Tali a soustředění na práci s ní, měla naoplátku možnost restartovat si mozek a totál si ho vyčistit. Přes dvě hodiny v polích udělaly svoje.  Večer jsem si za odměnu na balkoně rozsvítila habakůk svíček, sedla si tam se skleničkou červenýho, poslouchala Cocteua Twins a čučela do tmy.