Že si uděláme fčéra výlet. Vláčkem do polí, polema se projdeme, zajdeme na véču do hospůdky Na Hrázi a pak pěšo domů. Jak docentka první jízdu neřešila, tak teď se jí náhubek rozhodně nelíbil a z vlaku byla viditelně nesvá. Podle toho taky vystoupila – sice se mi zadařilo ji při výstupu udržet za sebou v povelu čekej, ale jakmile měla jít, vylítla a spálila mi dlaně vodítkem. Nezabila jsem ji. Vzhledem k tomu, jak problematický pro ní tohle místo je, byla tentokrát na stopce. A zas to bylo těžký, udržet ji u nás jak pozorností, tak fyzicky – prostě hodlala se stopkou bojovat. Trochu nám pomáhal ragbič, ale žádná sláva teda :-(. Do pohodové procházky daleko, muselo se makat. V hospůdce nikdo nebyl, takže jsme se usalašili vzadu, dali si fajn jídlo, pivíčko, zrzavoflekatí žužlání a pak piškůtky od paní vedoucí a šlo se domů.
Jak cesta tam byla náročná, tak cesta zpátky……….. byla fakt hrozná. A Tali to ještě vyšperkovala. Zase došlo k tomu přepnutí, cvaklo jí v makovici a……….. ač jsem na stopce stála oběma nohama!!!!!, protože jsem viděla, že se zase zbláznila a ač jsem měla stopku nastavenou o vodítko, tedy lepší a trochu bezpečnější úchop………. neměla jsem bohužel šanci. Rameno mám vykloubený jen trochu, ruce spálený jen trochu – urvala se. :-(. Přes jištění stopkou, přes to, že jsem na tý stopce stála, včas připravená, držela ji fest a bezpečně……… povedlo se jí to. Tenhle stav už tu nebyl dlouho, ale stálo to, jako vždycky, za to :-(. A vždycky mě to zabije. Jsem z toho dost smutná. Protože si pak říkám, že se nám snad nikdy nepodaří to dotáhnout .
Tohle není „jen“ o poslušnosti. Tohle je o divným stavu mysli, kdy jí opravdu přeskočí a vy nemáte šanci mít tu situaci pod kontrolou, protože buď tu stopku musíte pustit a nebo vás to přepůlí. A vy nemáte šanci odhadnout, kdy tohle přijde, abyste ji teda dali na krátký vodítko, čímž by neměla takovou razanci. Jo bylo by řešení, vodit jí doživotně v přírodě na krátičkým vodítku :D. To se ale pak jaksi nikam nedostaneme. Je to naprosto jiný, než když narazíme na zvěř. Tam mám tu šanci větší, i když to taky stojí za to, ale je to prostě jiný. Tenhle moment, kdy jí přeskočí, je bez velkýho přehánění peklo. Je to opravdu, jako by se prostě zbláznila. 🙁 .
Ještě, že Rumíček je takovej hodnej hošíček. Takže chvilku jsem mu poté házela míčky já, pak Brtník a já si vzala Fleky zpátky na stopku. A bojovaly jsme dál. Já o její pozornost a udržení jí na cestě, protože prostě nehodlala respektovat vůbec nic, ani to, že tedy je na stopce, ani to, že je pak nakrátko. Ne, ne. A ne :-(. Ona bojovala se sebou. A bylo vidět, že je to pro ní opravdu náročný. Pak se podařilo, že se srovnala. Došli jsme ke konci pole, do míst, kde už fungujeme dobře. Chtěla jsem, aby si odpočinula a dala jí volno. Počítala jsem s tím, že to bude šichta. Byla, nicméně jsem ji připískala. Domů se šlo nakonec s courající se stopkou a obě jsme byly rády, že jsme rády. Kucí už byli tou dobou doma, poslala jsem je napřed. A aby se to pěkně vystřídalo, tak doma „zlobil“ Rumíček. Tali má „před porodem“, hormonálně mu evidentně voní hodně a mláti to s ním. 99% času by rád trávil hrou na mamku a taťku. A Tali je trouba, takže to musíme řídit povětšinou my – i když dneska ráno, když jsem byla v koupelně, tak už se konečně ohradila a mě stačilo přijít do kuchyně, rázně ukázat na úhyla a poslat ho beze slova na pelíšek do předsíně. Takže to bysme měli včerejšek.
Ráno bylo výrazně lepčejší, zvládli jsme moc hezkou procházku, kdy jsem dostala výbornou příležitost u Tali bufetu. A dokonce dvakrát. A Tali byla v podstatě ovladatelná hlasem. Někdy hlasitějším, někdy sssssyčivým, ale pořád jen hlasem!! Tohle je zase naopak moc fajn, moc fajn. Dokonce, když jsme byli u rybňajze, kde jsem ji nechala se plížit k rákosí, tak se sama od sebe zastavila, otočila a přiběhla bez zavolání ke mně. Suprovina, suprovina. Potkali jsme prima pána s borderkou, kterou se Fleky snažily přimět ke hře a když nic, tak se rozeřvala, aby mě následně hezky poslechla, že má držet………. hubu!! :D. Povel klid je čím dál tím funkčnější. Rumíček si dal obíhačku kolem hřiště, krapítek jsme cvičili fšicí odložení a přivolání. A pak ……….. straka u paneláku. Byla tam straka :D. Talířová našponováno…. úplně jak guma u trenclí. Sdělila jsem jí, že jí varrruju, fakt vaaarrrrruju. Varovala jsem evidentně správně, protože poslechla a přišla. Domů se šlo na pohodu a navolno, stejně jako Rumíček pumprdlíček. Kterej ovšem byl před mým odchodem odvelen bydleti do kůchně, neb jeho otravování jest značně co? Otravný. Tak ať můžou oba v klidu hnípat a nedělat brajgl.
Tak doufejte,že si to talířová na dlouuuuuuuho vybrala.
Však už máte za ssebou tolik moc práce,tak jste šikovní,no třeba to bude trochu i hormonama,ne,ne?
Jinak mě ŽERYK vždycky dorazí když vyletí kvůli kravině-třeba sundat z něho lezoucí klíště,když ležel v posteli akce na půl hodiny skošem.
horor kudlačky-proto chodí venku s košem
a když si jednou pri koupání olízl čumák se šamponem,tak s miliuse byl běsnící čokl
a mě to vždycky uvrhne do depky-si vždycky ták lítostivě řeknu -tak já se tak starám,máš vycházky,výcvik,x hodin na zahradě ze psama,češu,hážu míčky,stříhám,
a ty tak !
tak že vzkazuju Talince,at Vás nezlobí,že myslivec by se sní tak nepiplal,potvůrce podivné flekaté nevyzpytatelné
Já si taky myslím, že to zatmění mysli může být trochu i hormonální :-). Já jsem takhle loni háravku Theu poprvé v životě vzala na flexi vodítko (normálně ji při hárání vodím na stopovačce, nicméně kamarádka mi doporučovala flexi, že to budu mít pohodlnější!), tak se tak vracíme z procházky u nás na Strahově, tudíž jdeme z relativně prudkého kopce, já na vteřinu přestala dávat pozor, Thea uviděla pod kopcem tu nejoblíbenější kámošku s milovanou borderkou (psem) a… vyrazila. Flákla se mnou o asfalt takovým způsobem, že ty naražený – možná zlomený, nevím – žebra mi velmi znepříjemnily příštích 6 týdnů. 2 týdny jsem spala vsedě a dcera, v té době těhotná, musela přijet a Theu venčit. Jo a ta kamarádka, za kterou Thea vyrazila, mi tu flexinu půjčila. Od té doby chodíme během hárání opět na stopovačce.
A pokud mohu, tak z vlastní zkušenosti radím – OBČASTNÉ zatmění mysli bych moc neřešila, fleky udělaly za pár měsíců ohromný pokrok, a nejsou to roboti. Občas mají právo ztratit uši, nebo mozek, nebo i oboje, my taky máme horší i lepší dny :-). Jinak by to byla pro nás nuda!!!
Mně je „straší “ ten projev. To totiž není o neposlušnosti jako takový. Já jsem to i chápala v těch začátcích, kdy jsme s vodítkem bojovali a kdy vzít ji na stopku bylo životu nebezpečný do všech stran. Teď se naučila vodítko brát na vědomí respektovat, nesmýkat se. Já pochopím to, že by neposlechla, když bude navolno – teď nebudu řešit to, že se to spustí bez zjevného podnětu. Ale je hrozně divný to, že je prostě schopná si zničehož nic urvat hlavu. Ví že na tý stopce je, ví, že ji z ní nepustíme. Nebo teda nehodláme pustit. A přesto spáchá doslova harakiri!! Já vím, že má ohaří kamarádka Peťa pravdu, že to je v její povaze, že to není chybou ve výchově, v učení. Potvrzuje mi to shodně druhá kamarádka, která měla na hlídání mix germána a předváděl to stejný chování. Ale je to blbý. Blbý v tom, že ona prostě nevnímá. A tím, že nemám podnět pro který by nevnímala, tak mám jakoby prázdný ruce. Kdyby to byla třeba reakce na zvěř, psa, mám šanci to trénovat, pracovat se vzdáleností a tak. Tady nemám nic na čem to postavit, nemůžu jí dát alternativu – např. když sedí, nemůže se smýkat. Ale já nemám jak jí to ukázat, protože nemám ten moment, který tomu předchází, abych jí ukázala např. , dělej tohle (a tím pádem by nemohla dělat tamto), nebo abych to řešila jinak. Tohle je prostě blbý tím, že nemám to, co jí k tomu vede.
Občasné zatmění mozku – jasný, jasný, to je svatá pravda, není to robot, udělala už hodně pokroků, to bereme jen se vždy snažíme důsledně to teda dotáhnout tam, kde by to mělo být,. Jen prostě tohle je o divným chování, který jí může být nebezpečný a nám taky. Byla bych klidnější, kdybych měla jak to řešit. Protože momentálně tohle zatím nevím. Řešením není krátký vodítko, není to stopka, a není zatím způsob. Ono by jí při tom člověk musel vidět, celou tu podivnou situaci vidět.
Edit – au ty žebra teda!!! A ještě , že se to nestalo, když Theu vedla těhotná dcera!
Tak jako už je to celý opačně, než na začátku, že byla většina dní příšernejch a sem tam jeden dobrej :D, teď je opačnej poměr. A o to se to paradoxně hůř pak chroupe, navíc i proto, že tohle chování je jiný, než normální psí zlobení. Jo hormony v tom určo roli hrát budou, nicméně to za to schovávat moc nechci.
Každopádně proti vám to je furt vlastně pohodička, protože řešit, že nevím, kdy pes vystartí nebo ne, to je mnohem, mnohem horší. Myslivec by se s ní rozhodně nemazal, to si může být madáme jistá. Shodou okolností jsem včera potkala kamarádku výcvikářku a s pesanama canisku profi provozující – pravila zasejc, jako před časem , „Ty jo zvládli jste toho zase hrozně moc. Vím, že to nerada slyšíš, ale já už bych jí dávno dala pryč, neměla bych na ní nervy.“ Což teda asi i chápu, když viděla její projev. 😀 😀 no a přitom v podstatě hodnej pes, milej, zlatej. Jen prostě fakt cvok no. Já jsem na ni vždycky tak hrdá, když se jí něco povede 🙂 .
To je dobře, že jsi na ni hrdá. Myslím, že jí to dá hrozně moc práce, aby se přemohla a vnímala Tě a poslechla.Určitě z toho má taky radost, ale je to pro ni moc těžký a náročný s takovouhle povahou, takže občas prostě vypne. Udělali jste moc práce, sleduju, jak se mění. A jsem ráda, žes to nevzdala, tedy taky Tě za to obdivuju, já bych to nedokázala, ale já to hlavně neumím. A Talířová je už teď úplně jiný pes, než když sis ji brala, měla moc velký štěstí, že se dostala k Tobě.
Jo je to pravda, je to úplně jinej pes. Nebo teda takhle vnímáním nás a určitou poslušností je to jinej pes, povahově se naštěstí v některých věce nezměnila – veselá, milá, čím dál tím víc přítulná, a naopak o něco míň samostatná.
Jo a to ona zase radost má, když poslechne, to je radostná až to bolí. Doslova 😀 😀 páč člověk u toho přizabije 😀
Já opravdu nejsem kynolog-profesionál, ani člověk příliš důsledný, takže mé rady berte, prosím, s rezervou…
Vaše povídání o docentce čtu od začátku a proto máte Vy i ona můj upřímný obdiv – ušli jste ohromný kus cesty, udělali neskutečné pokroky – to ale určitě víte. Komentáře typu: …“ já už bych jí dávno dala pryč, neměla bych na ní nervy.“ – od výcvikářky!!! se mi nelíbí. Přece i v životě – pokud s někým spojím svůj život, musím ho brát takového, jaký je. Moje předchozí fenka GR Cindy se coby štěnátko vychovávala tak nějak sama, všechno běželo bez větších průšvihů, Cindy byla přitom osobnost a velmi dominantní typ. Rodinu milovala, od ostatních si udržovala odstup. Když uz bylo jasné, že ji budeme muset nechat odejít, chtěla jsem zase retrievra, ale abych nesrovnávala tak ne GR, ale flatku. A tak se v našich životech objevila Thea – naprostý opak klidné a vyrovnané Cinderelly. Thea není osobnost – je to živel, ona miluje život, vzrušení, lumpárny…nemá čas ani trpělivost nebo sebekázen, ale je vždy připravená k akci, na někoho skočit, něco provest, shodit, ulízat lidi k smrti. Ale od je začátku také neskutečně tvrdohlavá, svéhlavá.
Její nejlepší kamarád je borderka – pes. Při společných procházkách Rio nespustí oči z paničky, bez jejího povelu/svolení neudělá naprosto nic. Pro paničku zije, na druhou stranu ale sám nechce/neumí nic řešit. Funguje ale dokonale na nejmenší povel.
Thea vedle nej je naprosto na zabití. Oční kontakt se mnou nijak zvlášt nevyhledává, sice o mě ví, ale hlavně dává najevo, že my jsme tu od toho, abychom plnili její přání. Prostě prý nežije ona pro nás, ale přece my pro ni! Takže at si hlídám já ji, ona se moc namáhat nebude. Dohromady fungujeme bez větších problémů, ale občas si Theinka zapomene doma mozek i uši a i kdybych ji chtěla „umlátit“, tak s ní prostě nehnu. Ona ví, že něco nesmí, ale v ten okamžik je to silnější, následky neřeší. A to ji máme od 8 týdnů. I mé kamarádky říkají, že by z ní vyrostly, ale to je prostě Thea. Paničko, zab mě, ale já to h… prostě musím jít sežrat, do vody skočit, bábovku krást, neposlechnout atd, atd…
A shrnutí: zatímco s Riouškem jde všechno hladce, v poklidu, Thea nás nenechá vydechnout, ani usnout na vavřínech. Týden dva pohoda, klid, pak následuje nějaký výbuch:-). Spouštěč jsem zatím neobjevila, pomalu rezignuji a říkám si, že to je prostě život s naším černým Pometlem.
Děkuju za pochvalu, ale tak trochu by vlastně měla patřit i tomu magorovi flekatýmu, protože ten kus cesty ušla i ona. Ten komentář kamarádky výcvikářky byl spíš v tom duchu, že prostě by neměla tu trpělivost. Zase na druhou stranu vím, že ona by do takového psa nešla. Vždycky říká, že by s ní tolik trpělivosti neměla, viděla její projev, zmítání se, magoření. Teď už je to převážně jen o zlobení, to je něco jinýho. Ono, kdybych nebyla takový zarputilec, věci nerada vzdávala a na psu mi nezáleželo, asi bych třeba taky vzdala. Však páníček taky říká, že to není jeho pes /ale je, ale je, udělal s ní hodně práce/, ale můj, protože já si jí vždycky, když už byl na hraně , vyhádala zpátky. Nemám ráda psí putování a ona si ho užila už dost, bylo to naše, ne její rozhodnutí, že u nás bude, takže kdbychom měli padnout na hubu……
Podle popisu toho mají s Theou Fleky opravdu hodně společnýho 😀 . On ten flet je „takový živější“ 😀 😀 stejně jako germán je jiný, než něžná vižlí duše. A zase ale, kdybychom ji měli od malička, bylo by to úplně jíný, protože by člověk měl spoustu prostoru, jak to opracovat. Teď to jde o trošku složitějš, no.