Včera jsem měla Talislužbu, neboli mě čekala obvyklá bojovka s názvem Odpoledne s Talířem 😀 . Nedostatek spánku a únava z práce  mě vyřídilo natolik, že jsem si řekla, že dneska na všechno kašlu, ať se děje co se děje :-). Doma jsme se rozdělili do družstev – klučičí družstvo vyrazilo jako první /holky  to maj vždycky  s přípravama 😀 / a to směrem Hornbach. Holčičí družstvo vyrazilo po těch patřičných přípravách směr póle. Vzhledem k velkýmu počtu malých dětí a psůch jsme z domu vyšly vodítkově, což se ukázalo jako prosíravé, neb kousek od našeho domu vylítly Dášenky a s jekotem se hnaly na Tali. Kterážto to pojala jako velkou zábavu a byla by je naoplátku naháněla 😀 . Ale hned na hraně louky, jsem Talířovou pustila, ať si běží k potůčku a tam jsem jí nechala jakou dobu prostě jen tak, ať si dělá co chce. Občas jsem se jí tiše schovala a ona hned běžela. Aby dostala netradiční odměnu – kuřecí křidýlko z vývaru (nafásla jsem od spřáteleného kuchaře kyblíček těchto dobrůtek). Prej dooobrýý, dooobrýý.

Pak už jsme vyrazily na to póle. Na kraji polí jsme jí zavedla do takovýho křovím částečně ohraničenýho prostoru  (to jí trochu brzdí v aktivitě, jakmile je to nějak ohraničený)  zarostlýho vysokou travou a sem tam keřem a nechala ji zase být, ať je to čistě jen na ní. Krásně se sama několikrát přihlásila. Takže jsme prostor opustily v nejlepším a v dobrém rozmaru na obou stranách. Zpoza křoví vyjel kočárek a to si teda nemá co dovolovat 😀 . Bylo mu vyčiněno 😀 . Následně se šla teda Tali sousedce do kočárku  podívat, jakýže to maj krásný robě. Pak dostala sedni a následně volno a vypálila do pole. Lakonicky jsem pravila větu, kterou teď používám často: „A už jí nikdo nikdy neviděl…..“ Sousedky se lehce lekly, ale ujistila jsem je, že teď už to není tak jako dřív. Ještě chvíli jsem Tali nechala poletovat, pak zapískala a ona se řítila zpátky. Trochu pokazila koncovku, protože těsně před předsednutím se tam zjevila feňule a to jí pochopitelně zaujalo. Pro mě ale bylo důležitý, že se z toho svýho poletování nechala takhle pěkně vytáhnout. Vzhledem k vysokýmu počtu kolistů, jsem jí připla vodítko a nechala ho courat na zemi, aby bylo možno v případě nutnosti ji jistit. A daly jsme si procvičení povelu Se mnou! nebo-li společnou klidnou chůzi prostorem, kdy musí být u nás, ale ne u nohy, jen dodržovat určitou vzdálenost.

O kus dál jsem jí odepla úplně a šla jsem. A ona pobíhala okolo. Jednu chvíli to zas nápalila plnou rychlostí vpřed a bez reakce na písknutí. Tak jsem se poměrně dobře schovala a nechala jí, ať se v tom trochu vykoupe. Nikde nikdo, tak jsem toho využila. A za bezovým keřem se dobře bavila 😀 . Ne teda moc dlouho, protože ta důra má pochopitelně dobrej nos, takže když to prala kolem mě zpátky, jak mě hledala, tak jí moje přítomnost bacila přes rypák a to jí stočilo do mýho směru.

Ani jsem nepípla, jen se patřičně tvářila. Bylo to však dostačujcící a tak společnost mi asi na minutu a půl dělaly opět zaražený prdy. Což způsobilo, že když se k nám blížila smečka dvou borderek a Růženka – labradůrka, byla Tali krásně ovladatelná a převzorná. Byla tak převzorná, že se sama chodila hlásit ze psího pobíhání. A když se pak k nám řítil pubertální psí rozjívenec, vzorně seděla. Až se majitelé puberťáka hrozně omlouvali, že nám kazí výchovu, protože rozjívenec pochopitelně nedbal. Ujistila jsem je, že to co vidí, je vzácná výjimka, jinak jsme na tom dost podobně 😀 .

Hezky jsme si zašli ke stařině, kam jsem ji nechala zaběhnout a po nějaké době zapískala. Na druhý hvíznutí se nařítila. Daly jsme si hru s balonkem a hledání balonku a pak jsme spolu!!!! šly pěkně vysekanou cestičkou prostředkem stařiny. Tam zas na chvilku přišel problém, který se léčí na oddělení ORL, takže jsem musela svižně přidat do kroku a delikventku oddrapnout. A dobře jsem udělala, po pár krocích nám vybuchnul pod nohama bažant. Měla jsem tak krásnou příležitost v ten správný moment říct NE a následně jí udržet v klidu a v povelu čekej. Pak byla trochu šichta ji nahodit, takže když se to povidlo, pro jistotu jsem jí nechala připnutý vodítko courat po zemi a šly jsme si zase polema dál.

Navedla jsem ji pak do nejklidnějšího místa, kde vím, že se pohybují srny a to už jsem si ji vzala do ruky. Po pár krocích šup a srneček uďál hoplá. Pěkně se to povedlo! Došly jsme na myší louku, kde jsem ji nechala odpočinout a volně se proběhnout s psíma kámošema, na který jsme narazily. Ti jí byli fučík, protože jí pod nohama vylétly dvě koroptve. Vypálila, čůza jedna, ale pak to otočila a mazala zpět. Můj gezicht byl opět výmluvný 😀 . Vytáhla jsem stopovačku a šly jsme trochu zase pracovat. Hezky chodila do stran na pískání a měnila směry, užívala jsem si toho, že nejsem smýkána, neplachtím vzduchem, jako v začátcích, kdy jí pochopitelně stopovačka dávala sílu do rozletu, ale že tam jsem se psem, který vnímá co říkám a spolupracuje. Trochu jsme hledaly, zda nenarazíme na křepelky či bažanta, ale nezadařilo se. Tak jsme prošly kolem koňských ohrad a vzaly to do stařiny. Nechala jsem ji ještě na stopce a učila ji vnímání mě i v tý stařině. Došly jsme k rybníčku, kam se tak kachna flekatá řítila jak lokomovita, co nemá brzdy. Tak jsem zapískala sedni. Hezky jí pro ten den zůstalo v hlavě to, že když se zapíská takhle, má se posadit. Juchéé! Aspoň dneskaa!  A šup do vodičky.

Má zajímavý uvažování. Pro klacek do vody skočí, přinese ho ke břehu a tam končí.  Případně si s ním nejlépe lehne a hňoucá si ho. S žužlopichlobalonkem je to jiná, ten donese hezky. Když se madáme vyplovala, poslala jsem jí na myší louku, ať si ještě počuchá a krapítek se jí schovávala, ať se učí to hlídání si nás. Dříve exponovaný úsek při odchodu z pole – tedy místo kudy chodí srny – jsme prošly hezky navolno, spolu a s odměnama a pilovaly „Seš dalekooo, dalekoo“ 😀 .

Navolno jsme došly až ke kostelíčku, cestou jsme si potrénovaly trochu chodníky a tak když viděla na druhém chodníku koliáka Douího, pěkně poslechla, nepřeběhla silnici a šla až s povelem. Byla radostná. Douí už méně 😀 . Ten zvrací, kdykoliv jí vidí 😀 . Má rád svůj klid a ne hovado, který kolem rotuje a otravuje . Od kostelíčka už to bylo na vodítku, pěkně prověšeném!!! prověšenééééém!! Miluju to slovo – prověšený vodítko!!! 😀 😀 😀 Ale myslím, že v případě Tali je pochopitelný, proč to tak miluju 😀 . U prvního paneláku jsem jí zase pustila a šlo se dom. Na louce si ještě pohrála se zlaťákama a krom jednoho malýho poslušnostního uklouznutí byla za vzorovanou. A doma za vyřízenou. Protože jsme vyšly v pět a dorazily před osmou. To máme nějaký skoro tři hodinky naplněné činností až po okraj.

Daly jsme si dlábes – kucí už byly po véče. Tali si dala vepřový žaludky a já obří sklenici matesů – byly vy-ni-ka-jí-cí. A bez chleba. Heh. Byla jsem vyřízená jak žádost a taky si chtěla užít klidný společnosti obou psů, tak jsme se šli chvilku povalovat do pokoje na gauč. Usalašila jsem se doprostřed gauče jako královna a zrzavej a flekatá mě obložili. Mudlala jsem je a užívali jsme si klid a veget. Tali si mi položila hlavu do klína a spokojně zafuněla a vytuhla. Pánik se k nám přidal a vyprávěl, jak byli s Rumíčkem nakupovat v Hornbachu a pak nás hledali v polích. Byly jsme tam s Tali jak dobře utajený housle, takže nás pochopitelně nenašli. Stejně jako včera to bylo velmi, velmi poetické odpoledne, protože většinu času jsem mohla Talířovou spíš chválit, než negovat. A hodně času jsme strávily v podstatě i bez povelů, prostě jen tak. Ejch, jen houšť takovejch dní, jen houšť.