Protože nám to počasí nepřálo, abychom mohli i s Peťou jet na chalupu, vytvořil se náhradní plán. Vyrazíme si na výlet. A to na naši oblíbenou trasu z Nouzova, kde jsme zaparkovali auto u naší bývalé – nyní zrušené – hospůdky přes Malé Kyšice do Poteplí. A docentka Talířová opět Petě ukázala, že když chce umí být za opravdovou a skutečnou docentku nejdocentkovanější. Vystoupila z auta a hezky spořádaně se s námi – žádné sto metrů támhle, dvěstě kilometůrch tůhle – vydala na výlet.  S námi a……… pochopitelně, pochopitelně s balonkama. Protože balonky musí být vždycky s námi.

Udělalo se nakonec vlídné počasí, tak akorát hezky na jarní výlet. A my si to všichni užívali. Doslova všichni. Ohaříci lítali po cestičce za balonkem a já se kochala. Pohledem na tu čůzu flekatou. Protože takhle přesně jsem si to přála, aby to šlo. Aby mohla být svobodná, volná a s námi. Ne to zmítající se divoký zvíře, který vezme kramle hned, jak to situace umožní – či ještě dřív. Já vím, že zdaleka nemáme vyhráno /a některý její kousky mi to sakra připomínají/, ale takovýhle dny jsou pro mě balzámem na duši. Taky jsem to Petě furt dokolo omílala jak gramofon. S hubou kolem celý hlavy a pořád, pořád jsem jí říkala “Vidíš to???? Nejni to úžasný?? Já sem tak ščastná!!” Předpokládám, že tenhle souhrn vět jí ještě hodně dní zněl v uších :D.

Čutali jsme, házeli, schovávali a pesani nosili a zase bylo fajn, že byly jedny ruce na házení navíc. Ač jsme dva, tak je to někdy nějak málo. Ona totiž Talířová má tendence se fšade vecpat, vedrat a my musíme pro Rumíčka vybojovávat jeho místo na slunci :-). Došli jsme do Malých Kyšic a udělali si občerstvovací přestávku na pivíčko a……… v našem případě s Peťou raději na limonádičku, neb po předchozím večeru……… kdy jsme se s tím nemazaly – nebo jsme se namazaly??? 😀 tak nějak ani nevíme prooč… jsme měli chuť jen na tu limošku. Já si dala zázvorovou a s patřičným gezichtem pár kousků zázvoru rozžvýkala, v rámci samoléčby. Neb po návratu z páteční hospůdky jsme s Peťou obě měly potíže s dechem, hlasem a kašlem. Vypadalo to, že jsme si tam pořídily stejnej chcíp. Peťa si dala decentně mátovou. Dobrý je tam dělají. Zrzavofleky byli hodní, až vzorovaní by se dalo říci.

A pak už šup na trasu do Poteplí. Na kraji lesa, kde se vchází na cestu, je svačinkový plac – klasický dřevěný stůl a lavice. A  Brtník pojal velenápad, že si dá s čoklidama honičku-stíhačku. Ojejéééé, ojejéééé. Talířová jde do všeho do plnejch a s ničím se nemaže. To všichni víme. A tak není myslím ani trochu překvapením, že to z první vzala rovnou hore lavice, hore stůl a MÁÁÁÁ TĚ!! Hubu vytlemenou. Stejně jako páník, kterýho značně překvapila. Je zvyklý na civilizované psy, kteří hrají podle pravidel. A ne na primitivní hovádkyni, která to vezme cestou necestou, kácí při tom stromy, boří baráky, hlavně už aby tam byla. A aby ho mohla zakousnout. Do plnejch a na celou hubu. Jooo, tak kdyby měla figurantíka, to by bylo! :D. Hnedle po setřepání zakousnuvších se Fleků si dali s Brtníkem několikero mnoho koleček. Rumíček byl znechucen porušením pravidel a šel si vyžádat balonek. Nejlépe ten červený, ten co dostala Talířofka fčéra do Peti.  Aby mohl dělat na Talířofku “Héhéé, heelee já mááám!” Talířofka nic, dál se věnovala stíhacímu závodu. Což mě teda udělalo veleradost. Dala přednost hře s člověkem, před hrou s parťákem! Pro někoho nepodstatnej moment, pro mě důležitá momentka :D.

Další nastala o chvilku později.  Talířka se šmrdolila kolem nás, jako by to byla ta nejpřirozenější věc, kterou dělá od přírody. Pak si zaběhla dolů ze stráně k potůčku a…….. a já jsem neříkala nic a šla jsem pooomalinku dál.  Fleky si počvachtaly v potůčku a pak to otočily a praly to plnou parou nahooru za mnou. Moc a nejvíc krása, letěla jako šíp. Teda šipka, když je to čubina, že jo? 😀 Přičupla jsem na bobek, abychom se mohly krásně přivítat. A čutla jsem jí balonek, popadla ho a nesla si ho.

Další radost mi udělala, když si poodběhla zpátky a v pohodě nereagovala na projíždějící cyklistku. Když jsme si ji přivedli domů, tak jak kola neznala, vyrážela.  A tak jsme si tak všichni šli, v pohodě si povídali, Tali se šla slušně podívat na poníka, jestli je to péf a nebo co. A zas se šlo dál. Na pohodu, bez nějakých excesů, jak Tali umí. Svítilo sluníčko, klábosili jsme, a já se usmívala jako pako, protože jsem se prostě nemohla nasytit toho, jak to flekatý stvoření pěkně funguje.  Když si vzpomenu, jak měsíc a půl před tím, krátce než máma umřela, vzala Tali Brtníkovi kramle i se stopkou v lese u léčebny, kde jsme za mámou byli. Jak jsem lítala po lese, hulákala, vyptávala se lidí a nakonec ji našla jak už ji odvádějí do útulku……… Je to pro mě prostě teď, když dokáže takhle fungovat, něco čeho se nemůžu nasytit :D.

A tak hold Peťa musela furt a furt poslouchat, jak je to skvělý, úžasný a jak si to užívám. A myslím, že jsme si to tak nějak užívali všichni. V Poteplí jsme si dali kávičku a vyrazili zpátky do Kyšic na pozdní oběd. Kachničková roláda vůbec nebyla marná, vůbec ne. Narvali jsme si pupky, pesani si taky užili a mohlo se jít volným krokem zpátky k autu. V plném počtu tří lidí a dvou  spokojenech psůch. I teď, když to tady mastím do počítadle, se u toho usmívám. Myslím, že kdyby Peťa neměla za sebou tolik telefonátů, kde jsem popisovala, co zas ta čůza provedla, asi by mi fakt nevěřila, že si nevymejšlím. Protože pro ten den opravdu nebyl vůbec žádný rozdíl mezi tím, jak fungoval Rumíček a jak fungovala Talinka. A doufám, že takovejch dní bude přibývat :D.