Rumíček se stal náměstkem ministra Debilních chůze ČR. To máte dřív než na nový boty (a že ty by se teda evidentně bývaly hodily). Hráli jsme si to ráno všichni tři dole u potůčku, házela jsem balonky, zlobila je s balonkama, zlobili se s Talířovou navzájem s balonkama a pak jsme šli na pohodičku domů. Psi spokojení, já spokojená, neb Talířka byla vzorovaná.

Spokojenost a pohodička mě opustily na podestě, kam ohařiska po obvyklé otázce: „Kdooo bude první nahoře?“ naběhli jako jeden muž. Teda pes. Vlastně pes a fena 😀 . Na schodech totiž byly krvavý ťapky. Díky velikosti se mi podařilo hned identifikovat chuderu původce. Rumíček to byl. Jak jsme postupovali chodbou domu, přibývalo na intenzitě krve. To mě značně znervózňovalo a doma se to pak vystupňovalo.  Zjistila jsem, že to je zadní tlapajzna a teče z ní krve tolik, že nemůžu zjistit odkud to vlastně je. Jako první pomoc přišla betadina, uložení Rumíčka na pelíšek a pokus o osušení. Nic moc pokus. Tak jsem hned volala kolegyni, ať v práci vyřídí, cože se nám přihodilo a že zatím nevím, jestli to není na návštěvu veterináře. Psi se bohužel v civilizaci semo tamo do nohy od bordelu říznou a zpravidla není moc co řešit, ale tady mě trochu strašilo to množství krve. Uvažovala jsem, jestli nebude lepší hned skočit na šití, aby se usnadnilo hojení, který bývá v místě nášlapu dost blbý. Popadla jsem hadr a šla prozatím vytřít to naše krvavý údolí, co jsme po sobě zanechali.  Ordinace měla stejně  ještě zavřeno.

Když jsem se vrátila, byla předsíň zas krvavá, takže znovu ošetřit, osušit, nařídit klid na lůžku. A už bylo osm, mohla jsem vytáčet veterinu.  A přesně jako s počítačem, který se vám sekne a vydrží seknutý přesně do momentu, než se dostaví ajťák. Abyste vypadali jako idioti. Tak i tady.  Uprostřed hovoru se Rumíček zvednul, neb se musel jít nutně napít. A já koukám, že už se to uklidnilo i přes to, že došlapuje na celou nožku. Fajn, tak dohodnuto, že to necháme být, případně dorazíme odpoledne. Pes mi nevykrvácí, nožička mu neupadne, můžu jít do práce. Položila jsem telefon, otočila se a co to vidí očka má? Krve zas jak z vola. Sakra.  Takže celý znovu a počkat, až se pes fakt uloží a pak ještě počkat, jestli alepsoň, když je Rumíček v klidu , tak to nekrvácí. Vyčkala jsem a pak vyrazila do víru pracovního procesu.

Odpoledne už to vypadalo víc než dobře. A tak jen pro jistotu, se Brtník rozhodl, že mu nožku na venčení zafačuje. Nechápu jak to dělá, ale dokáže hrozně dobře zafačovat, případně zalepit, cokoliv, . Pravděpodobně býval v některém ze svých předchozích životů profesionálním mumifikátorem. Co zaváže, tak nejen drží – jak zafačování, tak i rána samotná, ale……. ono se to i rychle a dobře pod jeho vedením zhojí. Hotovej Ranhojič.  Popadnul obvaz, Rumíčka a dal se do díla. A vyrobil vzhlednou zafačovaninu.

A způsobil tak doma značné veselí.  Okamžitě po zavázání kličky na obvazu se pochopitelně z Rumíčka stal náměstek ministra Debilní chůze ČR a pohyboval se bytem tak, že jsme si oba s Brtníkem poplakali:

P3310003

Cáral tak bytem a vykopával tlapku do stran a tvářil se u toho……….. no jako ten úředník z ministerstva 😀 .

Ale ven se šlo. I s tou zafačovanou nožičkou. Bylo krásně, byl by to hřích. Brtnik šel s Talířovou socijálizovat do Hornbachu a my si vyrazili do polí. Protože jsme šikovní, našli jsme ve stařině míček, který tam před týdnem nechala ta flekatá krůta a Rumíček byl nadšen. Pánčička nechtěla vzhledem k zafačovaný tlapce vůbec míčkovat ,  ale on míček měl. A svět byl tím pádem mnohem hezčejší.

Udám se, udám. Nedokázala jsem mu odolat, jsem nezodpovědná. Ale enem trošiček. Pak už jsme ťapali jen tak pěkně polema. Aby se Rumíček necítil ochuzen o zábavu, odložila jsem ho v jetelíčku a šla do stařiny „ztratit“ tašku. Byl žižkoven, tašku našel a přiaportil. Taky bažantíka našel. Taky šikovným byl, když se k nám nařítil nevychovaný JRT nereagující na přivolání. Trochu (ale fakt jen trochu) mě pobavila jeho panička. Když jsem jí říkala, že pokud ho přivolává, ať ho nechválí už v průběhu přicházení, že on to evidentně bere jako ukončení povelu a fordí do pryč, odpověděla mi, že ví a zná, že taky chodila na cvičák. A že je mu ale už pět let a lepší to není. Zvlášní argumentace.  No tak co, nemá cenu plýtvat energií. Paní si myslí, že je to psem, já jí to nevymluvím.

A přesně v ten kratičký moment udělal Rumíček něco, co do tý doby neudělal. Stáli jsme všichni kousek od škarpy, kterou protéká něco jako potok. Dno je bahnitý, humusný, lepkavý a kontaminovaný kdoví čím. Tak přesně tam si musel ten zrzavej pomatenec vlézt! Nemám vůbec nic proti bahnitým koupelím. I dávají smysl v tom, že to může pomoci s hojením. Jen bych bývala uvítala, kdyby si vybral jiný lázně. Takhle musel obvaz dolů a my štrádovali k rybníčku, abych ho aspoň trochu odhumusila. Provinilec hopikal kolem mě a zubil se na celý kolo, jak je ftipnej. Kašpar jeden. Ale hlavně, že to teda nekrvácelo a doufala jsem, že se mu do rány nic nedostane (což se mi splnilo).

Kousek před kostelíčkem jsme potkali kočičku se kterou si hrály dvě procházející děti. Rumíček byl kočičkou taktéž nadšen. A to tak, že maminky oněch dětí pravily rozněžněle „Taky dítě, co?“ Ano, byl stejnej jako ty děti,  neb v gezichtu nadšení a oči jak baterky. U kostelíčka jsme zcela náhodně potkali dvojici Talířová-Brtnik. A protože jsme s sebou oba měli co? Peníze, šlo se na pivíčko a trénovat Talinky pobyt v restauraci. Zas to bylo o fous lepší, aneb – více času ležela, než se snažila dělat kraviny. Rumíčkova noženka nebyla o fous lepší, ale i díky kontaminovanýmu bahnu o několik mnoho fousů lepší, takže obvazů už nebylo potřeba.

P.S. Jako vtipná tečka – o týden později, ten samý pes, jen jiná noha a střihli jsme si to znovu. Tentokrát to  ale  naštěstí nebylo tak krvavý, jako poprvé.