Tak majne líbe Kindr, dneska si povíme pohádku. A ta pohádka se jmenuje…. O princezně Hounožroutce. Žila, byla jednou jedna moc krásná princezna. Byla to opravdu moc krásná princezna, a protože pánbůh bývá spravedlivý, majne líbe Kindr, tak tam, kde nadělí krásu, tak trochu ubere na rozumu. Aby byla zachována rovnováha světa. Nemůžou mít šicí šécko, že ano. Že tím pak následně trpí okolí, už je věc jiná. A stejně tak to bylo s touhle krásnou princeznou. Fšicí ji strašně moc obdivovali, jak je krásná. Ale jakmile se k ní dostali blíž, uuuutíkali uuutíkali seč jim noženky stačily. Kdo nestihl utéci, byl následně zahamtán, zakousnut, oslintán, přeražen, povalen a byl nakonec rád, že si zachránil alespoň holý život. A tahle krásná princezna si jednoho krásného jarního dne, majne líbe Kindr, vyšla s celou svou družinou na výlet.
Její vrchní páže pan Brtník z Brtníkůch, určený k tomu, aby nosil míček pro míčové hry a něco na zub, když princezna dostane chuť, vymyslel pro ten den ragbičovou hru, neboli hru s pískacím ragbičem co lítá vzduchem dvěstěmetrůch vysoko a princezna ho pak nadšeně chytá ve výskoku, aby si při dopadu zpřerážela všechny čtyři svý flekatý haxny, protože je kopyto, co se pohybuje světem nebezpečně pro sebe i okolí. Princezna nějakou dobu nadšeně hrála ragbičovou hru a pak si nafrněně a umíněně zaběhla do vysoké stařiny. Je přece ta princezna a tak si bude, bude a bude dělat, co se jí zlíbí.
Tu ale musela hbitě jednat její garde dvorní dáma Koláče. Protože dvorská etiketa praví, že princezny se od dvora zásadně nesmí vzdalovat a samy ve stařině se už vůbec pohybovat nesmějí. Sic by přišly k úhoně. Ne samotné princezny, ale zvířátka nějaký. Takže dvorní dáma vypálila raketovou rychlostí a……… malér, princezna měla malér. Dvorní dáma jí řekla od plic, kam nyní může jít, když jí je celý její dvůr šumák a odkráčela do kšá. Z princezny se rázem staly zakletý a zaražený prdy, který seděly na cestě a čuměly jak puk. Dvorní dáma odeslala do kšá i pana Brtníka z Brtníkůch a páže Rumíčka a fšicí šli pořád do kšá. Prdy v podobě princezny zjišťovaly, že se jim ale vůbec nelíbí, když celý dvůr dělá to stejné, co udělala předtím sama princezna, tedy že se vzdaluje a nedbá. Když pak dvorní dáma na princeznu zavolala, zhmotnila se tato obratem u svého dvora a následně se vůbec nevzdalovala, aby náhodou zase někde nezůstala osamocena.
A tak si celý dvůr užíval krásného jarního dne v lukách, až došel do míst, kde se cestička vydupaná zvířátky, která v lukách bydlí dělila do dvou směrů. A zatímco celý dvůr se vydal pravou cestičkou, zamířila si to princezna svéhlavě levou cestičkou. A moc dobře věděla proč. Kousek vedle cesty totiž, majne líbe Kindr, nastražil jakýsi kouzelník na princeznu past. Hned vedle cestičky totiž leželo……… no hádejte, hádejte, co tam tak mohlo lákavého “ležet” a “vonět” po kraji. Kouzelník věděl, majne líbe Kindr, že takovému lákadlu princezna rozhodně neodolá a on ji bude mít ve své moci a z princezny se stane stráášlivá prasnice Hovnožroutka. Ani papírem to nebylo tentokrát opatřeno, aby to princeznu jistojistě přilákalo. A taky jo, hnedle se k tomu hrnula a chybějící ubrousek jí byl fučik. Protože princezna byla opravdu kopyto a proti všem pravidlům dvorní etikety ona ubrousky stejně nepoužívala. A jak se přiblížila začlo kouzlo působit, majne líbe Kind. Z princezny se stala rázem strašlivá prasnice Hovnožroutka a pustila se hned do nabízené lahůdky. Dovrní dáma Koláče věděla, že je zle a velmi rázně přiskočila princezně na pomoc. Mocným hlasem zaburácela zaklínadlo, které jediné mohlo ještě princeznu zachránit: “Fhůůůůj ty prase hnusný!” neslo se loukou, polem, městem, královstvím, přilehlým královstvím i vesmírem.
A dvorní dáma Koláče čekala bez dechu, zda její zaklínadlo ochrání princeznu a odčaruje z ní kouzlo strašlivé prasnice Hovnožroutky. A!! Protože dvorní dáma Koláče byla taky tak trochu kouzelnice, povedlo se!!! Nejdřív se strašlivá prasnice Hovnožroutka zarazila jak vidle do hnoje a probíhal v ní lítý boj, kdy se nevědělo – vyhraje prasnice? Nebo zvítězí duch princezny? Veliké nervy to byly. Bylo vidět, jak duch princezny sílí a sílí až nakonec zvítězil a princezna byla zpět! Odvrátila svou krásnou hlavu od enóna a podívala se na svou dvorní dámu Koláče, ešivá je to takhle dobře. Bylo to dobře, bylo to moooc dobře. Aby kouzlo přestalo působit a aby bylo možno příště princeznu ochránit o něco lépe, šla s ní dvorní dáma Koláče o kousek cesty zpátky a pak se na rozcestí vrátily, aby mohla princezna volit, kterou cestou se vydá. K překvapení celého dvora se vydala tentokrát tou pravou cestičkou. Aby bylo možno princeznu příště ještě lépe ochránit, trvala si ale dvorní dáma na tom, že se půjde tou levou cestičkou a navrch si ještě bude muset princezna v inkriminovaném nebezpečném místě pohovět. O samotě. Protože všechny princezny někdy v životě procházejí nějakou zkouškou. Některé jdou třeba pouští, hledají vodu a za žádných okolností se nesmí ohlédnout. A naše princezna musela setrvat na místě, sama ve společnosti enóna a za žádných okolností si nesměla ani uždíbnout. A ukázalo se, že i naše princezna, stejně jako ty ostatní, je statečnou princeznou a dokázala svou zkoušku ustát. Ani žďabínek, ani kousíček neochutnala. Ba naopak, majne líbe Kindr, tvářila se milá princezna, že by nikdy nic takového do své půvabné a krásné kušny nevzala, že něco takového může přeci udělat jen strašlivá prasnice Hovnožroutka. A tvrdila to i dne následujícího, kdy ji tam vrchní páže Brtník z Brtníkůch schválně v rámci zkoušky znovu zavedl. Je ještě mnoho takových zkoušek, které na princeznu čekají, aby se z ní skutečně nestala strašlivá prasnice Hovnožroutka a tak jí, majne líbe Kindr, držte prosím palce, co to dá, aby při těch těžkých zkouškách obstála, jinak ji čeká doživotní kletba. 😀
takhle.sem.se dlouho nenasmala 😀
Tak to jsem ale velerada, že Tě to takhle pobavilo. Vždycky mě potěší, když rozesmějeme. Ono se to v podstatě psalo samo, ani nevím, jak mě ta forma pohádky napadla.
ale byl to vybornej napad 🙂
Dík, už mám nápad i na další pohádku 😀
já jsem se převelice řehnila,šla jsem to všem sdělit a těším se na další pohádku…
jinak včera mohla Dafinka napsat pohádku -o inteligentní paničce-bylo nebylo,jednoho večera se mi zdál u večeře velký klid,i poslala jsem Martina nenápadně!vedle podívat se co zlotřilá Dafule nekalého kutí-nečekám od té holky nic dobrého,no Martin se vrací se slovy,že tam Dafča není jen chrnící Žeryk ,pak se mě mrkl za záda a v křesle mě nanápadně chrnělo šedý malý,prostě já nic já muzkant-tak jsem dostala záchvat smíchu,že hledám psa,kterýho mám za zádama
no to se vám snad stát nemůže?
Nááhodou, Bubrdlína byla exprt ve vytváření tzv. Neviditelnýho psa – teda čuby. Kolikrát se mi stalo, že jsem se točila jak holub na báni, ona se točila se mnou a já se nemohla dohledat psa. Myslím, že se u toho dost bavila, Bubrdle jedna potměšilá 😀 ale každopádně, jak je dlouho podezřelý ticho -a ť už u dětí, nebo psů, je jasný, že je někde nejspíš průšvih 😀
hezký. Možná jí vytisknu Michalovi, aby to přečet dětem před spaním
A tak já myslím, že Tvoje děti pohádky tohoto ražení těžko zaskočí, nic nepřebije Lucíška pohádku o popletený berušce 😀 😀
No zdaleka nejhorší byla Lucinčina hádanka
– je to takhle dlouhý a má to devět nožiček
– kousek stonožky
Porcovala Lucinka stonožku,
zkrátila ji jen trošku
má teď tucet nožiček
a dlouhá je jen kousíček
😀
Lucinka je velmi nadaný tvor 😀
tuhle logopedickou miluje Kačenka:
Kočka pije mlíčko
ztratili jsme víčko
vypijeme mlíčko celé
a pak půjdem do postele
(básnička je určena k nácviku písmene Č nikoliv R, ačkoliv k tomu závěr básničky svádí)
…..nikoliv R, ačkoliv k tomu závěr básničky svádí)….
:D:D ajo! Ty si taky koukám kde co předěláš k obrazu svému, co? 😀
vypijeme mlíčko celé,
ze záchoda se nehneme!
😀
Mlíčko- zvláště celé, by mě zabilo, rozhodně bych po něm nemohla do postele :D.
Tak ono to opravdu funguje!!! Mam doma 4 letou Hovnožroutku flatku Theinku, se kterou takto bojujeme celé 4 roky:). Ona totiž bohužel přisla na to, že pokud je dostatečně rychlá, tak ji prostě panička nechytí…a její miniaturní mozeček vyzkoumal i to, že když bude cca 10min okolo paničky poskakovat, olizovat se, prostě se normálně paničce vysmívat, tak ta – přes rudou před očima – ji nakonec ještě pochválí, když se konečně nechá odchytit. A podotýkám, že jinak přivolání funguje spolehlivě – jen nesmí jít o žrádlo…jakékoliv:).
No, funguje…. funguje…. u psů funguje, u těch mrch holčičích…. to ještě nemám úplně vykoumaný. Bubinka měla hounožroutskej zásek 2x za tu dobu co byla u nás a vždy bylo převeliký hlučení z mý stany, ale vzhledem k věku, osudu a povaze jsem to až tak nedotáhla do konce – bylo jí jedenáct, když k nám přišla. Tuhleta flekatá čůza – tam začínáme, takže se pochopitelně ukáže, jak zaboduju. Jsme na startovní čáře – ale! Stejně jako u bufetění – se snažím zkombinovat to, že je zde veliký hromobití a pak učím psa, aby sám zjistil a došel k tomu, že se mu vyplatí, se na to vykašlat, i když je to těžký /což chápu/, ale je to u některých štreka, než k tomu dojdou. A čím víc toho už mají nahranýho v paměti – neboli na hadrdisku, jak já říkám, tím hůř se nám to přepisuje. Takže uvidím, jak moc úspěšný bude kouzelník, ešivá bude mít Talinka doživotní kletbu, či ne :-). A vítám Vás tu Ireno. Ať se Vám tu líbí.
Díky za přivítání. Já jsem člověk retrievří – vždy s fenkou. Takže jsem už trochu připravená. Jenže, přechozí goldenka, Cindy, ta byla prostě dáma. I z toho h… si vždy jen decentně uždibla:))). Po jejím odchodu jsem zase chtěla retrievra, ale nechtěla jsem srovnávat. A flati se mi vždy líbili, takže bylo rozhodnuto. A tak se u nás jednoho lednového dne objevila Thea, alias Angel Kiss Estrella de Oro. Prý nejklidnější štěně z vrhu… Přijela z Děčína do Prahy, vyšla z auta, rozhlédla se —” tak tady mne máte, jsem Vaše a život už nikdy nebude takový, jako byl přede mnou…” . A měla pravdu, moc mi připomíná Talinku. Neřízená střela, vždy pozitivně naladěna, miluje každého. Za ty 4 roky s ní jsem zestárla/nebo omládla o 10 let”))). všechno jde, až na to bufetění, ona ví, že nesmí, ale vždy je to prostě silnější. A to jsem to zkoušela po dobrém, po zlém, stopovačku, nemluvit s ní, psího výcvikáře, ptala se veta… jen k el. obojku jsem se neodhodlala. Nic … ona prostě usoudila, že součástí života je prostě někdy i nepříčetná paníčka, občas i výprask, prostě život je takový… nakonec co, ona mě ta panička do útulku nedá, ani v lete uvázanou nenechá:))).
Heh, co dokáže “nepatrná” změna v rámci skupiny FCI, co? 😀 Nojo, on je fletík tak jako germán, trochu o něčem jiném, než je zlaťáček a vižla 😀 :D. Třeba s Bubinkou jsme se nakonec dopracovaly k určitému konsensu. Věděla jsem, že v době po hárání musím být ohledně bufetu, tak trochu ve střehu, ale jen trochu. Ona té situace moc nezneužívala, byla moc šikovná. S Talířkou to je jiná liga, tam taky řešíme úplně všechno, co člověk se psem řešit může (lovení, utíkání, bufet, houna, otravování lidí, základní poslušnost, naštěstí tedy ne negativní vztah k lidem a psům, to je moc fajn) , leč je to ve výrazně dynamičtějším tempu. S bufetem a hounama jsme na startovní čáře, čeká nás ještě fůra práce. Ale to ostatně na všech frontách.
Thea je krásný jméno, takový vznešený……….. úplně k ní sedí, co k čertici! 😀 . Ta věta…” jsem Vaše a život už nikdy nebude takový, jako byl přede mnou…” ta je víc než mrazivě pravdivá 😀 😀 😀 a ta druhá: ” Za ty 4 roky s ní jsem zestárla/nebo omládla o 10 let” je snad ještě výstižnější. Někdy je to fakt záhul a někdy se člověk raduje, nebo baví. Mně moc mrzí, že ji nemáme od malička, šlo by to všechno o mnoho snadněji…………. možná! 😀 😀 😀