Musím si to užít co to jde, ty chvíle, kdy Talinka funguje jako normální čubina. Zlobivá, ale normální čubina. Ještě dlouho dlouho se mi to nevochodí, připadám si jak gramofon, kterej furt ohrává dokola jednu drážku : „Ježíš, já jsem tak ščáástná, vona je úžasná, to je úplně jinej pes, to se na to krásně dívá…. atd“. Už si sama sobě připadám votravná, ale………… je mi to fučíííík!! Užívám si to, fakt jo a hodně.Včera bylo hnusně jak už dlouho ne, zima, vítr, pološero. Brr. Ani psa by nevyhnal, ale ohaře jo, ohaře vždycky. Takže pak musíme  logicky chtíc nechtíc (slušně řečeno 😀 ).  Rozdělili jsme se na dvě skupinky. Na skupinku hodných a skupinku zlobivých. 😀 a hádejte, kde byla Talinka a kde byl Rumíček 😀 a šli jsme každý opačným směrem. My to s Rumouškem vzali kolem kostelíčka a cestou si dělali blbinky stylem :“Rumíčku ťapičky!“ a Rumíček běžel ke vzdálenému ozdobnému sloupku, vyskočil a opřel se o ně ťapičkama.  Čímž mi udělal radost, protože jsem si uvědomila, že na takovou vzdálenost jsme to dělali prvně. Slalom mezi lavičkama, obíhačka sloupu a takhle jsme se problbli až ke koňským ohradám, kde jsme chvíli dělali, že jsme lovecký psi a Rumíček byl vysílán, hledal, nosil a tak jako podobně. Jediný problém jsme spolu měli. …. vzhledem k mojí hubě opíchaný u zubáka mi to nepískalo ani na píšťalku 😀 .

Tak si tak fordíme prostorem a koho to nevidíme na obzoru? No jistě Brtník s Talinkou, tak jsme se na chvíli fšicí potkali, Talinka si zkontrolovala ty nejdůležitější myší díry, střihly jsme si spolu jedno vzorovaný přivolání, dostala za odměnu jablíčko, Brtník dostal druhý, aby měl pro ni do zásoby a vyrazili spolu do stařiny. A my s Rumíčkem šli zas dál, prošli si cestičky, kudy chodí srnky, hráli si s balonkem, Rumíček hledal balonek, cvičil s balonkem a pak se šlo dom. Cestou jsme potkali skupinku otužilých matek a dítek /v tomhle počasí byli fakt jediní, krom nás, kdo venku byl/ a vypadalo to, že Rumíčka adoptují 🙂 . Jak jsme tak přicházeli domů, řekla jsem si, že jsou ideální podmínky vytáhnout ještě Talinku ven a procvičovat pohyb a poslušnost navolno. Je zima, nikdo venku nechodí, nebudem se motat a bude prostor na to řešit bufet a prostory pod balkony, neb balkony pod naším domem a jedním z vedlejších, tooo je prej jiná liga, než ty u ostatních domů 😀 . A Tali to má taky jako zkoušku pro mne. Zkouší co může a co ne. A jestli mě s tím může, nebo nemůže „zlobit“. Takže jsem si vyměnila pejsky a šlo se. Pěkně klikr do ručky, dobrůtky do kapsáře a to najednou ty balkony nejsou tak zajímavý 😀 :D.  Každopádně pak ji to vzadu u druhého domu přemohlo, proootože, protoože, – prostorem projely sekačky a  rozšmelcovaly rozházený chleba po celém prostoru trávniku.

Tak jsme měly zas na čem pracovat.  Pro mě docela šichta, protože chleba byl úplně všude. A ošéfujte to 😀 Ftipný je, že pokaždý, když se ovládne a dokáže to, tak jí to tak rozradostní, že jednak musí hopikat a druhak  jí radost zcela zatemní mozek, zapomene, že teda vlastně poslechla aaaaaa ze samý radosti jde bufetit znovu. Ten gezicht bych vám přála vidět.  Emoce jí stříkaj ušima, lomcujou s ní tak, že z toho prdí (ano, Talinka je naše prdlafka, Peťa, která ji viděla naživo, by mohla dosvědčit) a úplně jí to přemůže. Tohle je pro ni hodně těžký cvičení. A to v jakékoliv formě či úrovni. Je jedno zda doma či venku, jestli „návnadou“ je „jen“ piškot, nebo kus salámu a zcela fučik je, v jaké vzdálenosti od toho se Tali nachází.  Vždycky se u toho rozhýká a mlátí to s ní vo zem. 😀 A Rumíček stojí (pokud je přítomen teda) a se stoickým klidem nechápe, proč ji to zas tak schvátilo.

No takže to bysme měli ten rozšmelcovanej chleba, dobrý, dobrý, tak teda jo. Ale hráááánolky jsme nebraly ešče, ty ne. Jojo výcvikovýho matroše se u nás najde nepřeberně.  Když jsme procvičily bufet, vydaly jsme se k potůčku a pak na louku, kde byla docentka nejvzorovanější.  Když se pak k nám řítil malej russel, zcela ignorující volání : :“Maxikemně,kemně,kemněMáááxiiii“, hezky si sedla a počkala na uvolnění do hry. Rozjetého russlíka trošku zaskočila její velikost, když k ní dorazil a ona se dala do pohybu 😀 . Paní jsem upozornila na to, že se Tali terpve učí, že nemáme dopilováno, nicméně že ač je velká, tak je hodná a jen hravá.  Tak se zaradovala a pravila : „Tak to je fajn, to tady budeme čekat spolu, než se uráčej přijít.“ Což jsem ji trochu zklamala, protože jsem jednak pravila, že tuten sport neprovozuju, neb si pro psa s ucpanýma zvukovodama vždycky dosti rázně doběhnu a druhak Talinka naprosto, ale naprosto nejvzorovanějš zareagovala, když jsem zavolala „Talííí seeeš dalekoooo!“  Otočila to na tom pětníku a valila to s vysmátým gezichtíkem ke mně.  Mně vám bylo tak nádherně blaženě. Z toho, že fakt hezky zareagovala a co hlavně, zareagovala s radostí!! Nařítila se a zastavila se až o mne. JUCHÉÉÉÉ, JUCHÉÉÉ A 100x JUCHÉÉÉ! A když jsem zavolala :“Kdooo bude první nahoře??“ Vyrazila na podestu jak blásen a tam na mě čekala a hopíkala. Bože, bože to se mi prostě nevochodí, nenene. Nevochodí. Ani ráno se mi to nevochodilo.

Vzala jsem je, stejně jako včera ráno , každého zvlášť. Ať mám na ně prostor. S Tali je pořád co řešit a tak chci mít pro Rumíčka jeho vlastní prostor. Vzala jsem Talířovou a šlo se navolno. Zvládla to celý už i pod schody. Jak jsem řekla, jdeme – vystřelila se jako vždy do prostoru a vlítla na louku. Za křovíčko. A……… tam se zastavila a co prej jako? Čuměla krz křoví 😀  Já se zastavila taky a pravím: „Tak ale todle je úplně špatně Tali, víš?!“ No asi věděla, asi věděla, páč se okamžite s vysmátým gezichtem nařítila. za mnou a celá se ze sebe radovala. Hrály jsme si s balonkem, dělaly že cvičíme poslušnost, hrály jsme si s balonkem, pak šla hezky spořádaně za vižlou Sárou, jí pozdravit. To musela dvakrát, nutně. Jednou to nestačilo 😀 . A Sáry panička mi udělala radost, protože pravila. „Víte, takový práce jste s ní udělali udělali. Já vždycky když kouřím na balkoně, tak je pro mě vždycky zážitek na vás koukat“  Je to fajn, je to fajn, je to bezvááááááááááá.  A bylo ještě lípějc. Páč Talinka si se mnou hrála na chodníku, neutíkala si někam, ale čekala, co za hovádinu zas vymyslím. A když jsem pak zavolala zase, kdo že bude první nahoře na podestě, uuuutykalááá uuutykalaaa, aby dobrůtku dostala. Bože, bože, psí bože to je nádhera. Nemůžu, nemůžu se toho nabažit.

Pak jsme utíkali ven s Rumíčkem, Rumíček dělal kočičku a běhal nahoru na stromy a bavil kolemjdoucí a smál se na celý kolo. Šli jsme k rybníčkům, skákali přes potůček, pásl kačera Donalda na rybníčku a byl hrdobec, čutali jsme balonek, cvičili zadní nožičky a ťapičkovali, museli se honit kolem zábradlí a dal mi tečku do nosu. Ostatně to vlastně Tali předtím taky. Oba na tu stejnou stranu, joudové. Budu mít nos jak bambuli za chvíli. Pozdravili jsme se s šoltyjákem Dreamem, kterej je ukecaaanek a malej uřvanec a pro svojí pánčičku velká opora. Dream vyřvával a hopikal, že vyřvává, Rumíček hopikal, že chce míček byli jsme jak banda pošahanců. Tak jsme šli s Rumíčkem běhat kolem zábradlí a hřiště a dom a já………. spokojená do prasé a Zrzavoflekatí spokojeně na pelíšky, kde chrápali už když jsem odcházela. To jim vždycky bohapustě závidím.

No a jak to bude zítra?? Se uvidí! 😀