Co fšecko jsem (Štajn 13)

No podle mě jsem především vižlík. Vižlík se všim, co k vižle patří. Tedy hlavně s kupou energie a hromadou hovádin, co umim vyrobit. Ale ostatní to vidí krapítek jinak. Podle pánčičky jsem kupříkladu:

Člen vítací delegace soudruha Gustáva Husáka – jako nevim, kdo byl soudruh, kdo gustav a kdo hnusák, ale prej vítám fšecky tak, že bych se tam u nich zdatně uživil. A tím vítáním nejsou myšleni enem dvounožci, ale tak všecko kolem. Krom lidí vítám totiž velmi vřele i pséky. Všechny. No a pak taky vítám jakoukoliv příležitost něco podniknout, rozpohybovat situaci. No ale vítání jako takový, to je hotová věda, podle mě se to nemá vodbejvat. Musíte do toho vložit fšécko, musíte proudit, svinout se do precliku, rozvinout se, hopikat, svinout, rozvinout, hopikat…

Dobrá dvojka

Od Bubice jsem se naučil ešče jednu finesu – nosit dárek. Teda takhle, dárek… von je to takovej jako dar-nedar. Páč vy ho přinesete, leč… vzápětí s nim hnedle prchnete, přinesete, prchnete, svinete se, rozvinete se, odhopikáte. Bubi nosí papuče, já nosim cokoliv, co najdu, nechci se zdržovat ve svým svatým nadšení tim, že pudu hledat konkrétní papuč. Tetkon mám období chňapek. Dostal jsem dvě a mám je furt při ruce. Když je ovšem pánik podle neuklidí do hračkárny. To tam pak musim vlítnout a hrabošit, až je najdu.

Taky družba jsem prej – Hroznej. No ale hrozně mám potřebu se družiti. No. Se vším, se všema a furt. Podle mě je prej život jeden velkej mejdan a nesmí se propást žádnej okamžik. To je jako dneska ráno – to byl mejdan náhodou!!! Přesně podle mýho gusta. Pěkně jsme se nejdřív ovenkali a pak si hráli s pánčičkou se šiškama a kroužkama. Děsně mě baví hledat, nosit, žvejkat, honit šišiky. Šiška je supr věc, stejně jako klacek. Žvejkání šišek, klacků je totiž moje vášeň. Tak velká, že ji dokonce pánčička používá jako odměnu. Nevěříte?? Tak já odbočim od toho družení.

Podivejte se třeba na situaci s klackem…. najdu ho, koušu ho, baví mě to, děsně mě to baví. Žvejkám, koušu, žužlám, nadhazuju. Chlubim se s nim! Pánčička dycky vykřikuje, jak krásnej klacek to já mám, že nikdo nikdá takovej krásnej klacek neměl. Du se pochlubit. Jsem požádán, ať klacek pánčičce vokážu. Ne vždycky se mi chce, ale du a vokážu, vona se podivá, vychválí ho do nebes, pak mi řekne: „Pozoooor! Jsi připraveneeeej?“ No jsem, jsem, jsem připravenej. Sedim a čučim.

A vona to hodí. Já letim, drapsnu a vozve se: „Ponééés! Ponééés, honeeem!“ A já nesu, abych ho dal pánčičce. Vona ho zasejc vobdivuje děsně a… pak ho nehodí, protože ví, že… pro mě osobně, na rozdíl od třeba jinejch pejsků, kteří mají radost z dalšího hození, je právě větší radost to, že si ten klacek můžu popadnout a žužlat ho. Ví, že bych ho pak právě už tak nějak nerad přines. Takhle se ale učim, že když klacek přinesu, dostanu ho zpátky na žužlání a nebudou mi ho furt brát a házet. Pro mě je to, že si pro něj doběhnu a můžu si ho dál žouželit, dokonce větší odměna než pamlsek.

No ale, tak prostě jsme se ovenkali, pohráli si s pánčičkou a!! A!! Aaaaa! Přišla Beta na psí plácek. Beta je krásná svetřice – nebo setřice?? Nevim, jak jí řikaj, ale je megarychlá. Jako já. Dobře spolu dycky smykujem po louce. Bubina to ale nerada vidí, vona má na Betynu tak nějak pifku a dycky nás rozhání jak demonstraci. Ssssst. No ale má kapek smůlu. Páč my vodsmykujem do dáli a vona nás nechytí. No tak to bysme měli Betu. S tou se družim velmi rád.

Co nepřeskočim, podlezu

Pak se tam vobjevil ešče takovej malinkatej voříšek z vedlejšího baráku. Toho já miluju úplně moc. Byl to jeden z prvních pejskůch, který jsem já tady u nás viděl. On teda mou lásku nesdílí – ale víte co??? To mně nějak nevadí, já ho pořád ujišťuju vo tom, jak ho vobdivuju a jak skvělej je a že se budem družit. Von radši vobdivuje Bubinu. A ta se s nim ale družit nechce, vona se zaměřuje jinam. To já si fakt nevybírám, já se družim se všema.

A proto jsem byl nadšenej, že přišel koliják Douí. Teeeen je vám boží, já jsem z něj naprosto vodvařenej, kdykoliv se potkáme. Moc se chci družit. Předvedu dycky fščekny ty svý vítací tance, co jsem už zmínil – rozvíjim se, svíjim se do preclika, taky ho hubičkuju. A… von na mě kouká jako na votravnej hmyz. Ale to mě nevodradí, nebojte, jsem přece družba, takže líbezním na max. Von vobčas vezme jemně mou kušnu do svý tlamy a zahučí, abych jako pochopil, že už stačilo… mno… tak asi takhle. Já to sice chápu, ale nedám. Nemohu jinak. Proč? No páč jako profesijounální vižlodružba jsem si dal úkol pětiletky, přesvědčit Douího, že nejni nic lepčího, než se spolu kamarádit. A jednou ho přesvědčim. Pánčička řiká, že mám zatr ščestí, že je Douí tak hodnej a vlídnej a dobře komunikující psí dospělec, že mi nenatrhne kabáteček. No nenatrhne, dokonce nenatrhne ani, když mu ukradnu jeho házecí balonek, heč. Proto vim, že je tak hodnej, a proto se s nim toužim kamarádit.

A prej jsem malej Bobeš, řiká pánčička. Proč malej Bobeš? Páč prej si vystačim se špalíčkem dřeva. Jako ten malej Bobeš. A to je pravda ale! Špalík dřeva, nebo šištéta, jak řikáme šištičkám, to jsou moje nejoblíbenější hračky. Mám je radši než házecí kolečka a nebo někdy i než přetahovadlo. Když třeba aportuju kolečko, je pro mě vodměnou to, že můžu letět za klackem a žoužat ho pak. Nejsem ešče enem rozhodnutej, ešivá je teda klacek či šištéta lepčejší hračka než pískací prasnička. To nevim ešče. To budu muset teprv vybádat. Ale jinak teda preferuju přírodniny. Kameny nesmim, ty mi zakázali, nesmim bejt Kamenožrout. Na klackách a šištétách je mimo jiný taky fajn, že je složitější je hledat v terénu mezi vostatníma klackama a šištétama, kterých je okolo habakůk. To je dobrá zábavička.

Letní radovánky

Krom jiného jsem tedy také princ Vodomil, či vodníkovo dítěto. Vzdychá dycky pánčička, když mávaje hadrem letí k misce, kde se zrovinka napájim. Ale voda je prostě mnou oblibovaný živel. Již jako malé psí robě jsem na chalupě stával pod kohoutem a chlemtal tryskající vodu. Což mi zvostalo doposavad, páč na pohyblivou vodu mám převelikou úchylku. Jak ji někde vidim, už jsem tam. A to tak dokonale, že ondynoj při pochodu sídlákem pánčička kouká, co to zas provozuju a… já jsem si chytal vodu z vokapu od budky jakési. To jsem doposaváde neznal, tuten vynález. Jen mi teda vadí, že tam voda neteče furt, ale jen když prší, to je velkej nedostatek. Šli jsme tudle zasejc kolem, já se tam nadšeně řitim a co? Nic, ani kapka!

Že jsem Lidumil – tak to se myslim o mně všeobecně ví. Lidi jsou fajn stvoření. A úplně nejvíc ty vod psůch. Ty mojí lásce rozuměj nejvíc. A pak taky sousedka Danuška. Ta sice tetkon je bez psůch, ale je to člověk veskrze psí. Milovala mýho předchůdce, miluje Bubitku a miluje i mne. A když tetkon jeli v pátek odpoledne páníci do pryč na koncert, tak vo nás vopuštěný chudery pečovala. Nebudem tady rozebírat, co všecko jsme krom večeře s Bubicí spořádali, to ponechme stranou, ale prostě s Danuškou je moooc fajn. Jediný, co je trochu blbý, je, že má moc malej byteček. Já se vám tam votočim a… kytka dole, kytka zašlápnutá… Taky je moc fajn, že poličku na ovoce má tak nízko, že tam vidim. Já totiž miluju ovoce. Jablíčka, pomeranče, mandarinky, banány, hrušky. A tim se dostáváme k tomu, že…

Jsem tak trochu asi koza, či ovce, nebo prostě prasátko, co sežere fšécko. Jenže tak to nejni! Já náhodou vim, co je zdravý, že jo! Miluju fajnový ovocíčko a zeleninku. A mám takovou úchylku. Malou. Jak vezme někdo do ruky škrabku, už se zhmotnim u odpaďáku. Páč vim, že se bude loupat buďto mrkev a tu já oblibuju převelice (taky proto mám tak pěkně vybarvenej kabátek. Páč když jsem byl domů přišlik, byl jsem hodně světlej, což je sice v chovu vítaná barva, ale pánčička je na ty hooodně zrz. No a protože se u nás krom masénka podává i zelenina a hodně mrkvičky, pořídil jsem si tím pádem tak trochu nenápadně super zrz přeliv, což pánčičku velmi těší)!

Překvapen

A ta škrabka, ta taky znamená, že se třeba bude loupat jablíčko. Když se loupe jablíčko, je to ešče lepčí než mrkev, páč krom toho samotného jablíčka, co vysomruju, ešče je skvělý právě to loupání samotný. Páč co? Páč hlavně pánik umí loupat dloooouhou slupku a loupe ji krásně vcelku. Nad psí makovicí a já čekám, až se ta slupka ke mně doloupe a pak ji zblajznu. Musim se teda dělit s Bubicí, ale tak to se dá. Von totiž pánik stejnak dycky loupe ty jablíčka aspoň dvě.

No a stejnak jako chroupání jablíčkošlupek máme s Bubi rádi, když pánčička připravuje naši večeři tak, že uloupne pokaždý list zelího – ať už toho z Pekingu a nebo z českých luhů a hájů, pro každýho pěkně jeden a dá nám ukusovat jako těm kozenkám a my si chroupeme a ona si libuje, že to nemusí pak ani do misek krájet. Taky pro pomeranče a mandarinky bych duši vypustil. Ty mi chutnají převelice a tady mám docela výhodičku. Bubina je tolik neoblibuje. Musí mít jen echt–gold kvalitu. Jak to nejni podle jejích představ, plive je a já je uklízim. Bylo by škoda to podle mě vyhodit.

A taky sem prej Joudík. To vůbec nevim, co znamená, ale pánčička to říká často „Ty můj Joudíku!“ Hlavně když vyrobim nějakou hovádinu, jak ona řiká, a pak se hrozně směje tomu, co jsem udělal. A nebo když něco zmotám. Když něco zmotá Bubina a nebo ona vyrobí nějakou hovádinu, tak je z ní Joudina. Zní to ale hezky, ne? Joudík… hm… jenom aby to nebylo něco hanlivýho… Někdy vám mně přijde, že se mi u toho kapek směje. Asi se jí podívám na zoubek. Tuhle už sem se podíval, ale řeknu vám – nadšená z toho nebyla. Řikala, abych si uvědomil, že:

NEJSEM klokan ani žába, že nemám skákat furt. Takže krom toho, že víme, co jsem, máme tím pádem ponětí i o vo tom, co teda nejsem. Taky nejsem prej zrovna obr.

Tak s tim půjdu za pančičkou, ať to zařídí

Trpaslíček jsem spíš jako. Řikaj. Trpaslíček a Záprtek. Enemže víte co… jak jste malý a roztomilý… víte co fšecko vám projde? No hodně vám projde. Hodně. Páč jste přece to malý ščenátko líbeznivý a tak se na to bere ohled. Véééliká výhoda, véééliká. Takže ani netoužim po tom bejt obr. Jsem malej, ale šikovnej, abych tak citoval. Ale už zase trochu rostu, to abychom uvedli věci na pravou míru. Bubinu už jsem přerostnul, takže to je cajk. To bylo hlavní, nezvostat menčí než vona, toooo by byla vostuda.

A pan Hračička jsem. Hroznej hračička. Nejen že mám pořád potřebu si s něčím hrát, ale!! Ale!! Taky si totiž umim hrát hodně sám. A to nejen že třeba honím hračku po bytě, nebo že se bičuju přetahovadlem a skáču po bytě jak konik. Ale taky si občas hraju jako ten malej kosourek. To si lehnu na záda, vezmu plyšáka do předních tlapek a mudlám si ho nad hlavou, pak ho chvíli žužlám a pak zase mudlám předníma packama ve vzduchu. Pánčička pak sedí, usmívá se jako… no neinteligentně a radši ani nedejchá, páč prej to je velmi vzácný okamžik a moc hezky se na to dívá.

Jo a ešče taky jsem Všudebílek. A varuju každýho, aby to vyslovoval jako pánčička, páč vona schválně řiká Všudedebílek, víte? No ale já jsem prostě Všudebílek, jsem prostě všade, kam se podiváte. Tu i onde a dokážu to dokonce i v jednom časovým úseku.
A tim pádem jsem i Všudezdejší, jako ta pohádková babička. Už se mě prostě nezbavíte. Jsem tu s váma a nafurt.

Jsem prej taky skarťák na žrádlo – to když jsme zmínili tu baštu. Vdechnu a sešmelcuju fšecko. Papám velmi rád. A Bubi taky. Oba. Aby taky ne ale, když pánčička tak podstrojuje. Tu flákota masa a mrkev, tu jatýrka se skeletem a okurkou, zelený držtičky (delikatesa veliká)… prostě prvotřídní kuchyně. To si jako nemůžeme stěžovat. Jediný, na co si stěžujem, je teda velká nedostatečnost, protože podle nás by nám mohli dávat víc. Mnoohem víc. Prej nemůžou, byli bychom klustý, sst. Kecaj. V tomdle ohledu na nás škudlej. A taky – a to si stěžuju už dost hlasitě ale – jsou dost pomalý s přípravama tý bašty. Musíme dycky ležet na kuchyňským místečku a nemotat se. A voni se s tim tak crcaj!!! Hrozný. Nedá se to vydržet, a tak jim do toho mluvim. Stěžuju si. Pánčička mi řiká Vrchní stěžovatel. Bubi si nestěžuje, Bubi vytváří slinoózerka.

Jo! Vlastně! Taky prej jsem hroznej Rozruch. Furt musim vířit prostorem a vyvolávat rozruch. Tak mi taky řikaj Rozruchu, jako mýmu velkýmu předchůdci. Třeba mi jednou budou taky řikat Štófi, tak jako jemu. Byla by to pro mě pocta. Von byl totiž velkej, velkej Štófi Rozruch. Tak uvidíme. Funkcí mám zatím víc než dost, řeknul bych. Zatim si s tim vystačim.

Vždy ve střehu

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..