S tetou Aischou (Štajn 10)

Pánčička byla to ráno smutná. Hodně, že prej to je rok, co jí odešel Ešátor. Kam odešel, nevim, já u toho ešče nebyl. Ale smutná byla jako hodně. Tak jsme ji hned s Bubicí

intenzivně uvítali. Ale úplně se nám nedařilo, měla mokrý voči a furt smrkala. Bylo mi jí líto, tak jsem jí dones voslintanou papuči. Hubu jsem jí stokrát umyl, Bubice ji podupala. Všechno marno. Když nic nezabíralo, zaútočil jsem na Bubici, to ji spolehlivě zabaví, ať dělá co dělá. Pánčičku. Ale Bubici samo taky, když je zaútočená. A taky jo. Šla mě pánčička rozehnat jak demonstraci.

Bubi a Štajnidlo mažou za paničkou

A pak jsme se vypravili na výlet. A to teda vám řeknu, to bylo super. Už ten začátek!! Když jsme zastavili a vystoupili z auta, řítilo se k nám něco jako ječící Xena bojovnice – teta Ajša, to vona dycky takle ječí, když vítá. A tu mám rád. Vona se mnou dost běhá a hraje si. I když to nikdo nečekal. Fšicí počítali s tím, že budu pro ni votravnej hmyz a že mě budou naopak Bubice a Ajšadlo mlátit, páč voni se z nich staly kamarádky, když osaměly. A pánčička za to byla ráda, že aspoň Bubi není tak sama.

Jénže se s tim mým šikanováním přepočítaly, páč já nejsem jen tak nějakej tydýt. Já na to šel vod lesa jako dycky. Takže jasně, mám ji na lopatě, Ajšadlo jedno. A vona je ale taky ráda, že mě má, protože Ešátor chyběl i jí. Byli prej dobrý kámoši. Taky když prej vodešel, tak s mou pánčičkou nemluvila. A dneska, když jsem tu já, vítala ji jak za starejch časů. Páč víte co? Víte, co říká panička vod tety Ajši? Že jsem přece malej Ešátor, skovanej, řiká. A ten flekanec mám proto, že moje pánčička je tupo a nepoznala by mě, tak jsem musel bejt voznačenej, aby si mě zas zpátky našla. A tak je logický, že i když jako vona teda teda Ajša ty ščeňátka moc nemusí, tak ale mě musí! Musí, protože sem to já. A já ji taky moc voblibuju, hrozně spolu lítáme.

Rumíček lítací

Pak jsme vyrazili. Lidi, to bylo žůžo!!! Letěl jsem jako šíp. Cestou dopředu, zpátky, na louku, loukou a… do potokáááááááááááááááááááá. Z potoka. Do potokááááááááááá. Do bahna, do potoka, z potoka do lesa, do bahna, do potoka, na cestu, do stráně, do bahna, potokem vpřed a zas do bahna. Nádhera. Něco úžasnýho. Ne že bych normálně nemohl takhle lítat, to já můžu, porád. Ale – chápejte, tohle bylo všecko naprosto nový, bylo tam tak krásně. Tolik nepoznanejch věcí. A tolik vody a tolik bahna!! Pořídil jsem si tím pádem novej kabátek. Vypadal jsem jako malý podsvinče. Byl jsem vod bláta celej pruhovatej. Taky paráda.

A všude tolik vůní a pachů. Nevěděl jsem vůbec co dřív, abych to všecko stihnul. A teta Ajša lítala se mnou. Jen se teda nezaprasila. Nevim proč, je to dobrá věc. Zaprasili jsme se ale všicí v půlce cesty, kdy jsme potok přecházeli. Bylo tam pěkný bahénko. Vlítnul jsem tam a spustil mejdan. Vypadali jsme fšicí tři úžasně. Pak nás nahnali do vody, abychom se aspoň trochu vočistili. V mým případku dost marná věc, dal jsem si totiž hodně záležet, takže se mě to drželo. Hezky se nám pak běhalo. A já si vždycky ešče běžel zacloumat s pánčičkou. Měla totiž na boku přidělaný přetahovadlo. A to mě děsně ba s nim lomcovat. Hezky to s pánčkou dycky cuká a vona se směje. A to dneska bylo zapotřebí, aby se smála.

Rumíček a Ajšadlo

Když jsme došli mezi první domky, uviděl jsem pána na zahradě a otevřený vrata. Odpíchnul jsem to a řítil se za ním. Pozdravit, zaprasit ho od bahna a učinit zdvořilostní návštěvu. Pánčička mi to jedním zavoláním zatrhla, ale pán se smál, že klidně ať se na kafe stavim a že vůbec nevadí, že jsem jako to prasca, že je zvyklej, že mají doma taky tři pesany. Nevim proč mi to pánčička zkazila, tu návštěvičku.

Zas ale na druhou stranu o kus dál jsme díky tomu potkali vižlího kluka. Byl mladší než já o fous a dobře nám to spolu ladilo. Honili jsme se spolu a masili se úplně maximalisticky. Teta Ajša ale byla naštvaná, nemám si prej co hrát s někym úplně cizím, když tam mám ji. Bubice si jen ťukala tlapkou na čelo, že jsme fšicí úplně mimo, proč lítáme jako pitomí, když v ledvince je tolik žvance. Muselo ji už bolet za krkem, jak furt stála s hlavou vyvrácenou vzhůru. Já jsem se na jídlo vykašlal a masakéroval se s kámošem.

Von vymyslel dobrou hru. Na pána hradu. Zaparkoval se v hromadě listí a tu bránil. Urputně. A já ji stejně urputně dobýval. Beeezva, fakt bezva bitka. Mezi tim jsme si pro odlehčení situace střihli vostrou honičku, kterou se vždycky Ajšadlo pokoušela rozehnat, ale to zase páníci rozehnali ji, páč že ať se do toho nevembluje. Následně nás rozehnali všécky, páč že jdem na voběd. To je dobrý slovo, voběd, to dycky rád slyšim. Takže sem se votočil na pětniku a šel.

Štajnidlo vystavuje

Došli jsme spořádaně do hospůdky a!! Tam nás pěkně uvítali. Voni tam totiž mají pséky rádi a nás navíc specielně rádi. Nás vyloženě oblibujou – ty fšécky, co tam s páníkama našima chodili už dávno přede mnou, a mě pochopitelně tetkon taky. No a já jako nejmenší jsem měl tý vobliby úplně nejvíc. Taky umim nejlíp líbeznit, to je moje tvrdá devíza. Takže jsem si vylíbeznil chleba. Moooc chleba. A to jsem ale nevědíl, že mě z něj následně bude příšerně bolet břuch. Ani pánčička to nevědíla, páč von ten chleba byl úúúplně čerstvej. Dobrej byl, jen pak ty následky.

Unaven a příjemně nasycen jsem ešče chvíli líbeznil na pána u vedlejšího stolu a pak jsem si řeknul, že pánčička má pravdu, když mi řiká: „Udělej konečně hají, ty koni, a chrápej!“ A ač nejsem náhodou žáden kůň, chrápal jsem, abych nabral síly. Páč jich bylo zapotřebí, neb jsme se museli ešče vracet, že jo. A vracet jsme se museli svižným krokem, páč se nám blížilo stmívání. Jako mně svižný tempíčko ale vůbec nevadí. Ani Bubitce nevadí, ani tetě Ajše. Zatimco lidijové jdou svižně, my si zlehýnka vyklusáváme a ešče stačíme šmejdit po okolí.

Dostihy s tetou Aischou

Miluju křoví. Tam se vám najde ptáčkůch a žabek. Svižně jsme se dostali obloukem skorem zpátky k autu, když pánčička navrhla, že to vezmem přes luka (asi až kukačka jako zakuká, či co?). Fšicí ji poslouchaj, tak se šlo přes luka. A víte, co tam měli?? Zvířata, co jsem ešče nikdá neviděl. Prej kozenky jakési. A ovečky. Tak jsem šel vokukovat. Kozenka šla vokukovat mě. A too se mi jako úplně nelíbilo, ustoupil jsem do pozadí, nemusim bejt fšade první, že jo. Když ale přeskočila zpátky do svý vohrádky, šel jsem zas vokukovat já ji. Zajímavý stvoření, pravda. Ale teta Ajša je zajímavější, tak sem radši utikal pak za ní.

K autům jsme stihli dorazit dřív, než byla tma, a já se rozhodnul, že se mi s tetou Ajšou líbí tak moc, že s ní pojedu v autě. A bez voptání jsem tam hópnul do kufra. Se trochu ohradila, že se mám nejdřív zeptat, ale nechala mě tam. Pánčička ale naznala, že budu cestovat s nima, páč se už jede dom a na zdvořilostní návštěvu u Ajši doma je už pozdě, prej jindá.

Tak jsem si přestoupil a nechal se odvézt dom. Tam jsem si nacpal břuch, chvili ešče lomcoval s pánčičkou a přetahovadlem, aby neměla ani chvilku čas bejt zas smuténka, a spokojeně hibernoval až do rána, kdy jsme zas vyrazili na výlet a za dalším dobrodružstvím.

Rumíček Líbeznivý

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..