Povídání o páníkoj aneb pánčička míní, Bubice mění, ale nakonec je všechno stejně jinak – Bubiška (2)

Když se vrátíme na začátek, jako úplnej začátek, když za mnou pánčička jezdila ešče jako černá osoba do útulku, měla to prej pěkně vymyšlený. Já jako fenka budu spíš tíhnout k chlapům, takže počítala s tím, že bych vytvořila tým spíš s páníkem. Kterej by tak ku mně prej pasoval i tou aktivitou při procházkách. Kdy zatímco pánčička při procházkách pořád něco vymýšlí, aby byla zábava a pes se nejen vyběhal, ale mělo to i další rozměry, s páníkem se tak jako jde s volnou zábavou. Což pro pséka staršího ročníku by mělo být jako šitý na míru.

Taky měla představu, že vzhledem k tomu, co říkali v útulku, asi teda nebudu dávat v pohybu to stejné, co o tři roky mladší, aktivní pes. A když pak viděla mou vazbu na ošetřovatele, kterak jsem dostávala hysterický záchvat, když se některý z nich objevil, zatímco společnost ošetřovatelek mě nechávala o dost chladnější, mnula si ruce, jak to má krásně narýsovaný. Zapomněla, zapomněla na jednu podstatnou věc. Na to, že jakmile si něco narýsuje, zamne si naopak zase ruce ten osud, kterej ji má nejen rád, ale má i smysl pro hjůmor a namixuje jí to trochu jinak.
Že to nebude možná úplně podle jejích představ, jí trochu cinklo o klobouk v den, kdy si pro mě přijeli z tý dovolený. Lípla jsem se na ni, a jakmile mi zmizla z dosahu na ty dvě minuty, spustila se zrzavá siréna. No – nemám hlásek jako konipásek, umím vyvinouti velmi nepříjemné zvukové efekty. Ale furt si ešče stála za svým. Zvlášť, když po příjezdu na chalupu jsem se večer nakýblovala na lavici k páníkovi a vervala se mu do podpaždí, zavrtala se tam jako závit a pak teprve spokojeně usnula. Řikala si, jak to pěkně klape.Háhá. Nevěděla, nevěděla.
A hned ráno se začala dozvídat. Po předvedení oslavných tanců, že konečně ONA vstala. Zas jsem ječela jako ta zrzavá siréna a mohla se přerazit, jak jsem lítala prostorem. Jak jsem hned z první zjistila, hlavního potravinovýho zásobovače pro úplně fšécky dělá pánčička, venčení a zábavu má pod palcem taky ona. Bude tedy strategicky výhodné upíchnout se na ni. Navíc taky mnohem víc drbe a mudlá. A co hlavně, to je nejdůležitější – i když je to pravda takovej malej generalissimus Stalin, jak jí říká pánik, a fšicí ji musej poslouchat, tak… je mnohem vnímavější k tomu, že jsem prostě úplně jiná než můj zrzavej souputník Ešátor.
Až byla sama zaskočená, jak tolerantní a chápavá najednou je. Nestačila se divit, jaký to věci se s ní dějou. No nemohla tušit vůbec, že jsem ta pohádková psí babička. Říká, že od tý doby, co jsme spolu, poznala věci, který do tý doby neznala, nevnímala. Hm, všechny věci, co se dějou, mají prostě svůj důvod. Nicméně – dosti filozofování, od toho tu nejsme a vraťme se zpátky na zem.
Prostě a jednoduše řečeno, úplně mi nevyhovovalo, že pánik se mnou jedná stejně přímočaře jako s tím jelimanem zrzavým. Na mě se prostě musí úplně jinak. Když ne, zamrznu a zmizim. Teda předstírám, že tam nejsem, já tam prostě nejsem. Sem komtesa Blanka a žádám, aby se mnou tak bylo i nakládáno. Jinak okamžitě zahájím protestní pohybovku. Zamrznu a „zmizim“.  A nedosáhnou ničehož. A dokavad se mnou nezačnou mluvit – ano MLUVIT – ne povelovat, ale mluvit jako s komtesou, tak prostě já tam nejsem. Nejsem a hotofson.
To páníkovi zpočátku jaksi unikalo, stejně jako pár dalších drobných detailů. Ale tak to víte, mužský svět není o detailech, ale o celku, takže se není čemu divit. Byl navíc vždycky zvyklý fungovat s psíma klukama, tam se jede trochu jiná úroveň komunikace. I pánčička se musela učiti, a učí se pořád. Takže počáteční stav byl, že když se šlo někam společně, dobrá. To si mě i mohl na vodítku vzít. Ale když se pánčička oddělila, oddělila jsem se taky. A oddělila jsem se klidně i od obojku a vodítka. Mám grif.
A přiznám se, že jsem ani moc neviděla jako důvod, proč s páníkem chodit ven vůbec, musel mě vždycky přemlouvat, když jsme měli vyrazit ve třech. Jen pánik, Ešátor a já. A nebo, nedej psí bůh, kdybych s ním měla jít sama!!! Kdyby bylo na mně, udělala bych si na sobě uzel a počkala, až půjde ven pánčička. Jenže ta ne vždycky mohla, že jo. Takže jsem pak halt musela jít.
Jedno ale pánikovi musím přiznat. Jak na to naše sžívání a venčení šla pánčička vědecky, a učila mě zpočátku volnosti na tý předlouhý šťopce či jak se tomu vixlajvantu, co je v podstatě předlouhý vodítko, říká, tak pánik to vzal pěkně primitivně a jednoho dne, jak jsme došli na pole, odepnul mě z vodítka a prej snaž se Bláňo. No dobře, trochu potíže měl, ale umetl tak cestu pánčičce, že ta to pak následně s tou šťopkou už neprotahovala tak dlouho, jak to měla  původně v plánu. Protože viděla, že čáru jako takovou už nevezmu, a ostatní se poddá i bez ní. Ono totiž trocha důvěry nezaškodí.
Jak čas běžel, zvykla jsem si i na procházky bez pánčičky, ale to s námi nesměla jít od začátku. Jak se šlo pohromadě a měla se oddělit, udělala jsem ruk, cuk a byla bezobojková. Jak užovka. Taky mi vadilo, když na chalupě vzala Hošíčka a šla s ním sama ven, nebo šli sami cvičit. Páník, nepánik, řvala jsem jak podervaná, jak říká pánčička. Vzdychla si a pravila, že na tom musíme zamakat. A hned se do toho pustila.
Ať už doma, nebo venku, začala mě učit, že svět se nehroutí, když ona jde jinam, než já. Že se zase potkáme. Že třeba když se jde v bandě lidí a psůch, tak najednou se tlupa rozdělí a já zůstanu s ní a Hošíčkem, podruhé jdu s páníkem. Tedy zpočátku to bylo spíš, jsem vlečena páníkem 🙂 . Nebo jdu s páníkem a Hošíčkem a částí té tlupy, zatímco pánčička s další částí tlupy zůstane stát. Někdy jsem byla i ostatními litována a pánčička přemlouvána, abych mohla zůstat s ní.
Jenže, vona dokáže bejt fakt hrozně urputná. Něco vo tom vím, jsem taky taková, ale když se střetne moje urputnost s tou její, vona vyhraje. Takže se nikdá přemluvit nenechala s tím, že to je pro moje dobro. Musela jsem se taky učit být doma nejen s Hošíčkem, ale taky úplně sama. Nebo s páníkem. Prostě různý varianty. Tak se mi to tak nějak vochodilo. Ale! Pánčička viděla, že pořád ten náš vztah s páníkem není takovej, jak si ona představovala. A bylo jí to tak trochu líto, protože ví, že páník je na zvěřinu hodnej a má mě rád. Jen k sobě nemůžeme najít tu cestičku.
A protože mě od samýho začátku provází ty kouzla a čáry, tak to zafungovalo i tentokrát. Pánčička nám cípla. Bylo to z toho žalu, že už s námi není její Hošíček, který dost nečekaně odešel za Duhovej most, a bylo to ze starostí, který měla v práci. Sejmula ji křípka jakási a to tak, že tentokrát prostě nefungovala vůbec. Jak jindy vždycky najde nějaký zbytkáče sil, jak říká, aby zabezpečila chod, tak teď to bylo prej na dřeň.
A staral se páník. O úplně všechno. Od áčka až po žetko. A já jsem tak zjistila, že von je taky důležitá osoba, že mi taky dokáže zabezpečit živobytí. A začala jsem na něj koukat trochu jiným vokem.

Přestala jsem dělat ciráty s tím, že jdeme ven jen spolu, a začala ho pěkně vnímat i venku. Nejen poslouchat, ale právě vnímat. Chodíme od tý doby ven spolu, ne vedle sebe.
Taky jsem zjistila, že pánik je hlavní vydavatel kelímkůch! Miluju kelímky, miluju je moc! Od jogurtiků, od tvarohu, od smetany! Kelímky jsou moje vášeň.  Vždycky je pořádně vyčistím a pak je po sobě dokonce i uklidím. To mě naučila pánčička. Říká, že jsem pracovní plemeno, tak ať pracuju a nejsem prase. Že Hošíček po sobě taky kelímky uklízel. Tak jsem s tím taky začala. Ono proč bejt hloupá, že jo, když za uklizení vyčištěnýho kelímka následuje ešče dobrůtka nějaká.
A já sem to ešče vylepčila. Nejsem pitomá, že jo, tak ten kelímek dycinky rozpůlim a nosim pěkně po částech 🙂 . Dobrý, ne? Pěkně jsem si to vymyslela, říkala pánčička. Jenže – po nějaký době začala vydávat dobrůtky stejnak jen na konci akce, tak to nemá cenu to drtit nadvakrát, zjistila jsem. Každopádně pánika dozoruju pokaždý, když vezme kelímek z lednice.
On si dělá každej den takovej mazlavajz. Smíchá si jogurtik a tvaroh. Zmatlá to dohromady a pak se tím láduje a je přející, páč mi dycky nechá na dně kelímkůch. Obouch! Dobrota. A tuhle mi udělal krásný ráno! Máme to tak, on vstává brzo, to my s pánčičkou ešče ležíme. Já vstávám hnedle, jak pánčička zavrti palcem v posteli, a už čekám, abych jí mohla jít vítat. A nejlépe do kůchně, páč tam se pak hnedle připravuje to moje snídání.
A… ondynoj právě pánčička otevřela do tý kůchně, já se tam nařítim, že se tam spolu pomudláme. A…! Přišel v noci jéžišek psí asi! Na pelíšku ležely kelímky! Dva! Musela sem bejt nejhodnější! Zapomněla jsem na mudlání a celá ščastná se začala rochnit v kelímkách. Pánčička stála a s hubou kolem celý hlavy mě pozorovala, jak sem ščastnéj péf. Teda fena.
Já když mám z něčeho radost, tak pak hrozně skotačim, takže když jsem dokelímkovala, lítala jsem prostorem sem a tam jako to pometlo a pánčička se hrozně smála (dokud jsem jí přitom těma svejma drapsákama nešlápla na nahou nohu teda, to jí úsměv dost rychle přešel, páč je to dosti bolestivej zážiteček). No a tak jsem prostě zjistila, že pánik je taky potřebnej, že je mi s ním v podstatě dost dobře. Že se s ním dá pěkně blbnout, protože jak von umí krásně rozpohybovat přetahovací uzlik, to se hned tak nevidí. Hrozně mě s ním vždycky zlobí.
A taky umí pěkně pomudlat, to mě překvapilo. Mám děsně ráda ho přepadnout vždycky, když přikládá na chalupě do kamen. To sedí na bobku, já se k němu navembluju a přepadnu ho, von do mě plácá a řiká mi blbostě. Dobře se to poslouchá. A taky víte co? Naučil se štěkat jako já! Von štěkne a já mu vodpovídám! Máme to jako svolávací znamení na chalupě, jak štěkne, běžim k němu a štěkám taky, pak se přivítáme a já si můžu ten svůj krátkej ocásek ukmitat. Nakonec ho dycky kousnu do ruky.
Kousání je můj projev náklonnosti. To máme s pánčičkou společný, že když máme někoho rády, tak… tak ho kousneme. Ona to jako dítě dělala taky, tetkon už radši jen lidi mačká, že prej by to asi vypadalo blbě, kdyby do nich ešče kousala. To já na rozdíl vod ní můžu. A dělám to děsně ráda, páč… voni sice řikaj, že jsem praštěná, ale – stejnak mi tu ruku vždycky dají, ať si hlodnu.
S páníkem se taky někdy pereme. Já dělám děsnou drsoňku a on mě chytá za nohy a tlamajznu. Do tý doby, než se trefim. Zoubkem pěkně do kloubečku 🙂 . To pak vždycky klepe rukou a uteče. A já jsem morální vitězka. Taky mě občas zlobí tím, že si něco nasadí na hlavu a jde proti mě. Jéénže, nejsem blběna nějaká, takže už mu na to neskáču, to jen zpočátku. Jednou se schoval za keř a dělal na mě bubáka. Já jsem naopak dělala děsně zlýho hlídacího psa, ale pro jistotu jsem se nepřibližovala. Když se pak z keře vyřítil, úplně jsem nadskočila a chtěla utéct.
Hrozně se mi smál, až se z toho rozplakal, škodolibec jeden. Však já mu to jednou vrátim, to se nemusí bát. Ale hlavní je, že vim, že mě má rád a že je se mnou rád. A já s ním taky. A někdy ho ale i zlobim. Jako tuhle. Pánčička porcovala masénko večer. Dělala jsem důležitou věc, hlídala jsem přesun masa do pytlikůch a do mrazáku. To nikdo neumí tak dobře jako já.
A do toho pánik: „Blaníku, poď, jdeme ven!“ Ani jsem brvou nehla, aby mi něco neuteklo, a zcela soustředěně naznačila: „Jo, jdi, já nemůžu, mám práci!“… „Blaníku! ČŮRAT!“… „Nemůžu, ti řikám, mám práci, jdi sám!“… „Sakra slyšíš, Blanko!!!!!!!“… „Nejsem tu!“… „HERGOT UŽ, BLÁÁNO!!!!“
Švenkla jsem sebou do bydlíka a předstírala svůj stín. Hluboce si povzdechl a zmučeným hlasem pravil: „Zlatej pes. S tim se dá domluvit normálně!“ Vydechnul, nadechnul a poníženě zazpíval: „Blaničkooo, pojď, jdeme veeen!“ Pánčička řvala v kůchni smíchy, já jsem blahosklonně pokynula hlavičkou a s výrazem „Takhle to má vypadat, kdyby ses uměl chovat, mohli jsme si tuhletu scénku klidně odpustit!“ jsem milostivě opustila bydlik a šla se vyčůrat.
Kvůli němu jsem propásla závěr dokumentu o zpracování masa. Kvůli němu se pánčička málem zase pořezala, jak se smála. No bude s ním ešče trochu práce, ale vono to půjde. O tom jsem přesvědčená. Zpracovala jsem už jinší, tak natož jeho, když mě má tak rád.
A že von má, tím jsem si jistá. Nejen že mě naučil skákat do kufru auta, ale taky, když to zrovna nejde tam vyskočit, tak přijde a jako rytíř svou komtesu zachrání, tak von mě do toho kufru moc laskavě nandá. Abych prej nemusela viset přes kufr za ten svůj pupek. Prej pupek!! Já mu dám pupek. Nezdvořákovi, kousnu ho příště do toho kloubu pořádně…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..