Ash – jak se pes lovecký stal psem pasteveckým

Obojí mu jde celkem na jedničku:) I když lovení jsme snad dostali tam, kde by u správného ohaře mělo být. Snad to nezakřiknu, ale jeví se mi jako slušně vychovaný jedinec svého plemene. Moje ohaří kamarádka ho chválí, tak snad, když to říká člověk zvnějšku a zkušený, tak to bude aspoň trošku pravda.

No, a protože je Ešusek psékus pracovitý, nemohlo evidentně zůstat jen u těch výše jmenovaných profesí. To by asi ani tak aktivní jedinec nevydržel. A tak si jako brigošku přibral to pastevectví. Ani jsem netušila, že má v sobě tyhle vlohy ukryté. Zkrátka a dobře – prostě se takhle jeden víkend na chalupě mezi procházkováním za zvířátky, lítáním za házedlem, hledáním balónků, praním s kdekým, trháním třešní a jahod, nošením kbelíků z kompostu a sčítáním myší na louce rozhodl, že ta nuda už se nedá vydržet a že bude prostě něco pořádného a smysluplného dělat, když my jsme flákači a buď se jen tak zbůhdarma vrtáme v hlíně (a ani myš nejsme schopný najít a vystavit) a nebo stejně nesmysluplně furt házíme – jako páníček, po stěnách domu něco kašovitě blemtavýho, co se nedá chytat.
A tak si Ešusek vzpomněl na své miminkovské časy, kdy se rozhodl, že bude nenávidět všechen hmyz (obzvláště motýli se mu jevili jako velmi nebezpečná sběř a lůza, bez ohledu na užitečnost, nebo krásu křídel, bral a bere to u nich všechno šmahem). Zkrátka – je to všechno pěkná pakáž, a když už se to nesmí vyhubit, tak se to bude aspoň tvrdě dozorovat. S motýly se to dá praktikovat jen stěží. S všudypřítomnými mravenci už vůbec ne, tam je výměna názorů vždy opravdu vyhrocena na ostří nože – s brablencema se totiž Zrzavohubec rozhodně nepáře, nejedná s nimi v rukavičkách a zásadně jim vždycky od plic sdělí svůj názor na ně a celý jejich odporný brableniště a neušetří ani vznešenou matku královnu. Ale koho potom tedy dozorovat? Volba padla po pečlivé úvaze na zástupce nejvhodnější. Na luční koníky.
Stali se mu vášní, zábavou a hodnotným koníčkem, kterým se zabaví vždy na delší dobu (tak asi 30 minut maximálně:). Je jich u nás hafo a tak má Ešusek plný tlapky práce. Žádný koník na parcele není ušetřen, netrpí se žádný courání! Jsou donuceni ve svižném tempu korzovat pozemkem sem a tam, jak vrchní Pan Pastevec uzná za vhodné.
Metody pasení jsou dvě a pravidelně se střídají. Nejdříve je nasazena metoda odkoukaná od borderek – objekt je drahnou dobu hypnotizován pohledem, se zjevnou snahou dostat dotyčného koníka do transu a pomocí hypnózy jej přimět k pohybu žádaným směrem. Posléze jest nasazena metoda odkoukaná pravděpodobně od razantnějších zástupců pastevců, protože následuje mohutné dupnutí tlapou v blízkosti květeny, na které se pasený nachází, aby konečně pochopil, co se po něm chce. To už je asi dostatečně srozumitelný povel, protože koník se tedy vydá na cestu – na směru už v tomto momentě ani tak nezáleží, důležité je, že se ta potvora konečně uráčila hnout zadnicí! A zdatný pastevec se v ten moment vrátí k metodě border kolií a začne kroužit kolem.
Tím pádem v mžiku ztratí paseného z dohledu. A začne se zmateně rozhlížet, kam to nezodpovědné stvoření zmizelo. Zmizí-li definitivně, zase tolik to nevadí, není problém najít některého z jeho kolegů a zábava jede nanovo. Nedávno takhle bavil lidi u rybníka, kde jsme se byli koupat. Nedivím se, obzvlášť z dálky to musí vypadat jako něco mezi záchvatem padoucnice a oslavným tancem při slunovratu. Pohled na psa, který stojí jakou dobu zapikolíkovaný na jednom místě se svěšenou hlavou a povlávajícíma plachťákama a který znenadání začne dupat do země, následně se točit dokolečka, v mžiku se zastaví, začne se zmateně rozhlížet, provede kontrolní dupnutí, aby si zjistil polohu paseného a celé to několikrát za sebou, musí být pro nezúčastněného opravdu zvláštní a nedivila bych se, kdyby někdo pojal obavy z toho, že se ten pes na místě vzteknul.
Dneska už staří říct jen: “Koník! Koník je tady někde!” a Ešus propadne své pastevecké vášni a začne se motat jak WC mísa při povodni. Že se mu pochopitelně všichni řehtáme není zapotřebí asi moc zdůrazňovat. Zvolání: “Koník!!“ se pro Náčelníka Zrzavou hubu stalo natolik inspirujícím a motivujícím, že byl schopen hledat dotyčného i v autě v momentě, kdy jsme míjeli pastvinu plnou koní a já nadšeně prohlásila: “Koníky!“ V tu chvíli začalo v kufru auta probíhat příšerné hlemejždění, funění a vrtění. Nějakou dobu nám trvalo, než jsme zjistili jeho příčinu, a když nám to došlo, měli jsme na cestě pochopitelně o zábavu postaráno.
Ano – říká se, že ohaři jsou všestranní lovečtí psi a to moje zrzavé potrhdílo mne o tom neustále nepřestává přesvědčovat. Jsem zvědavá, čím překvapí příště.

27.5.2008

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..