Ešus horalem

Druhý den po příjezdu na (mně opět neznámé) místo určení – do penzionu Rytíř z Ježova u Mikulášovic v Lužických horách – jsme se ráno po snídani vydali dolů do městečka. Stavili jsme se v Infocentru – koupit mapu okolí a tradičně i turistickou známku. Dovnitř šel David, my s Ešusem čekali venku na lavičce (už jsem si zvykla raději šetřit nožky kde to jen jde, páč nikdy nevím co mě čeká za “procházku”).

Sedím si a dumám o závažných problémech jako je nesmrtelnost chrousta, Ešus je na tom podobně, jen s tím rozdílem, že přemýšlí, zdali má věnovat další nepřátelský pohled místnímu psímu frajerovi a najednou kulím oči a nevěřím tomu co mi ukazují. Ze dveří Infocentra nevychází, jak jsem očekávala, David, ale Zana. Normálně naše zvířetníková Zana!! Chápete to??? Přesně víkend po coursingovém setkání jsme se neplánovaně na dovolené potkaly znovu! Není ten svět opravdu maličkatý?

Za chvilku vyšel ze dveří i David a teď konečně pochopil… “Proč na mě ta osoba tak upřeně koukala??” Osoba na něj upřeně koukala proto, že si nebyla jistá, jestli je to ten páníček od Zrzavohubce. No a byl. Takže jsme se všichni přivítali a za další chvilku se k nám přidal i Zany manžel František. Zrzavohubec se přestal ostýchat a dokonce i kapek zapózoval. Ale pak už “ať to neprotahujeme a jdeme na ten výlet. Co tady taky mezi barákama, že jo? Tam je to pro psího cestovatele nuda”. A protože náhodám nebyl toho dne konec, ukázalo se, že máme totožné plány na výlet a tak jsme konečně, k Ešusově nesmírné úlevě vyrazili na rozhlednu Tanečnice.

Zpočátku to byla pro Ešusa “dooost děsná cesta!” Není se tak trochu čemu divit. Z pravé strany cesty natažený drát, z levé strany cesty drát (jako ohradníky) a pak vrchol všeho – vedle cesty krávy!!! Naše malá hysterka má totiž s nataženým drátem špatné zkušenosti. Když se chtěl na tenkrát Šumavě podívat na ty divný a rohatý zvířata, tak ho totiž jeden takový “zákeřný drát” nakopal do pozadí. A od té doby neví, kdo je větší nebezpečí: drát nebo kráva????

Když se potká jenom s drátem (jako na našem pokusu o coursingový běh), je to jasný – drát = nebezpečí. Tady se to ovšem zkomplikovalo o ty krávy (což byli v podstatě býci) a to už bylo totální ohrožení Zrzavohubcova života. Jak může Zana potvrdit, celý ten úsek cesty se ploužil, jako kdyby ho mlátili železnou tyčí přes makovici. Jakmile dráty skončily, stal se z něj, zaplaťpánbůh, zase normální pes, vesele si to mašíroval dopředu, zkoumal okolí a semo-tamo přinesl hozenou šišku, nebo klacek.

Když jsme dorazili pod rozhlednu, hrnul se nahoru jako první. A taky tam první byl. Rovnou uspořádal pro rozhlížející se německé tůůristy pobavení, neb se nařítil nahoru, opřel se o ochoz a spokojeně zevloval do krajiny. Páníček dorazil jako druhý a bavil se taky. Nikoliv ovšem panička, která si hned představovala věci nejhorší (pes je blázen, zájem lidí ho povzbudí, bude se chtít předvádět a… sletí dolů… děs, běs) a jala se vyšilovat. V rychlosti se podívala do krajiny, mezitím splašeně pobíhala po ochozu a vykřikovala: “Ashi sedni! Davide! Drž toho psa! … sakra, drž ho! Ať neskočí dolů! Ashi sedni! … Ne, radši lehni! … nedívej se těma škvírama! Já ho radši zalehnu! … ne radši ho odvedu rovnou pryč! Ashi jdeme! … Pomalu! K noze!… jéžišmarjá! Mně je špatně, já se bojím jít dolů!”

Mám totiž z výšek strach (snažím se ho sice umořit, leč ne moc zdárně) a ač téměř celé schodiště je kamenné, tak zbytek, takový malinkatý, zanedbatelný kouštíček je ze železných točitých schodů – s téměř nulovým zábradlím. Konec, stop, panika, hotovo. Krom toho, že jsem byla vyřízená sama za sebe, už jsem dopředu viděla, jak to naše rozpumprdlíkované zrzavé střevo ve své pomatenosti tím zábradlím proletí. Naštěstí se obětovala Zana, zachránila mě a odvedla mě dolů. Pes si to mezitím střihnul ještě nahoru (mdloby mě obcházely) a pak zase dolů (infarkt byl nadosah), já plašila a chudák Zana neměla z rozhledny nic. Ještě, že dole čepovali výborného Bernardíka, kterým jsme se osvěžili a společně probírali kde co. Od výletů přes politiku.

U dobrého Bernarda jsme ukuli plán, že když už jsme tady, podíváme se ještě kousek dál. K sousedům, za hranice. A vyrazili jsme. Naším cílem byla další rozhledna, ale taková krásná jako ta naše teda rozhodně nebyla. Uklizeno sice všude ale rozhledna kovová. Na naši kamennou Tanečnici v Německu nemají. Já jsem tedy nahoru už nelezla. Jeden výstup k nebesům pro ten den byl až až. Radši jsme si se Zanou sedly dole a čekaly na mužskou část výpravy. Ešus tedy hudlal, že jako chlap by měl jít taky s nimi, ale panička mu to zatrhla a že ani náhodou.

Když jsme doputovali zase zpátky do Mikulášovi, zjistili jsme, že jsme ušlápli nějakých dvacet kiláků. V ten moment mi upadly nožičky. A to jsem jim ani radši neříkala, že je čekají ještě další dva kiláky do penzionu. Předstírala jsem tedy, že zůstáváme v restauraci, kam jsme si všichni zašli na večeři. Ešus už toho měl kupodivu taky dost a tak přemlouval jakéhosi zcela cizího pána. K čemu to nevím, jen odhaduji že “aby ho hned odvedl domů, protože jemu se mu chce spát a on jen tak někde neusnééééé, to přece vědí všichni a nechápe, jak může být panička tak necitelná..” Dali jsme si dobré jídlo, ještě chvilku povídali a my potom vyrazili zdolat ty poslední dva kilometry.

Ráno čekalo na Ešusa překvapeníčko. Paní správcová, po potykání už jen Milena, přivezla s sebou bombu! Skoro doslova a do písmene. Blondie je totiž krásná fenka boxera, co má ďábla v těle. Takže netrvalo dlouho a po uvítacích ceremoniálech rotovaly rozlehlou zahradou dvě zrzavé dělové koule s očima navrch hlavy a pěnou u huby.

Pak se nám ale rozpršelo a my museli změnit plány. Místo výletu na Vlčí horu jsem dali náhradní program. Zavolali jsme páníčkům od Špekáčka, kteří s námi loni absolvovali pochod 5xP a kteří bydlí na kraji Lužických hor. Na moc nádherném místě. Sešli jsme se v místní restauraci, dali oběd a vyrazili k místním vodopádům v Mlýnech. Pocourali jsme se taky v krásných okolních lesích a prostě si to vůbec užívali. Do Špekáčkovi smečky přibylo ještě psí miminko – štěně-fenečka Rhodéského Ridgebacka (o její mamince jste si tady na Zvířetníku mohli dokonce přečíst!).

Když jsme se po kafi rozloučili už nepršelo a tak jsme se cestou ještě zastavili na Mariině vyhlídce. Kdo tam byl, ví jaká je to tam krása. A protože máme štěstí, byli jsme tam úplně sami samotinký. Pro mě byl trošku problém v těch obřích schodech, které jsou v jednom úseku. To opravdu není cesta pro trpaslíka jako jsem já :- ). A jako obvykle nedotáhla jsem to do konce. Na vyhlídce jsem nebyla. Závrat prostě nedovolila. Čekali jsme s Ešusem dole a já to měla opět s hudebním doprovodem, neb Ešus opět zpíval své žalmy, kdy už přijde ten jeho páááánííííčeeeeeeeek???? Cesta dolů zpátky přes ty obří schody totálně rozložila morálku mých dolních končetin a ty se rozhodly zemřít.

Takže když na druhý den počasí dovolilo výletovat muselo dojít k jisté úpravě trasy a z původního jednoho výletu na celý den udělat výlety na dva dny. První na řadě byla cesta na Vlčí horu ( “Zasejc nějaká rozhledna, to mi ten chlap dělá snad schválně, či co???”). Vyrazili jsme z Brtníků, přes křížovou horu, kde byl Ešus obdivován dětskými výletníky a přes nádhernou, rozlehlou louku, kde Ešus předpisově vystavil… zajíc to nebyl. Byl to jezevčík.

Pak jsme vstoupili do pohádkového lesa, plného obřích buků. Na rozhlednu jsem tentokrát vylezla i když s “míírnou” panikou. Jak mírná asi byla posoudíte podle toho, že na mě pan pokladník volal: “Dívejte se na obrázky, mladá paní! Na obrázky po stěnách se dívejte!”. Nahoře jsem se musela uklidnit a až pak se mohla rozhlížet. A že bylo kam! Až samotný Ještě-D jsme viděli. Ešus řádil opět jako čert, výšky mu opravdu nevadí. Dole si uvědomil, že při příchodu opominul… okénko od pokladny!!! Dle jeho náhledu všechna podobná okénka jsou místem, kde se dá nakoupit něco do žaludku. A tak šel nekontrolovaně “nakupovat”. Výsledek byl ten, že pan pokladník si utrhl od úst a Ešusovi “prodal” kus párku a rohlíku. Sám pak byl asi hlady až do večera.

Když jsme slezli dolů, usoudili jsme, že mé nohy jsou těsně před zhroucením a návštěvu Kyjovského hrádku si necháme na odpoledne. Místo toho uděláme malinkatou odbočku a při návratu se podíváme k Veroničině studánce. A moc dobře jsme udělali, protože to tam mají moc hezké, dokonce i s pitnou vodou.

Po návratu jsme se naobědvali, krapet odpočinuli a vyrazili na Kyjovský hrádek. A to byl podle mě, jeden z nejhezčích výletů téhle dovolené. Trasa tedy nedlouhá. Asi 1,5-2 km mezi nádhernými skalami, i když nohy tvrdily něco o kilometrech dvaceti! A těch schodů!!! Já se kochala okolím a Ešus? Ešus si užíval schody! Nevím proč, ale je do schodů prostě blázen. Lítal po nich nahoru a dolů s neuvěřitelným výrazem blaženosti a nadšení a dával celým tělem najevo, že jsme konečně kápli na to, co on potřebuje.

Při zpáteční cestě jsem se rozhodla vyráchat v nádherném potůčku, což Zrzavý mastodont nadšeně uvítal, šel mi dělat společnost a při své pomatenosti mě zlil od hlavy až k patě. Aby svou pomatenost korunoval, jak se na něj sluší a patří, valnou část cesty za sebou vláčel kládu, kterou nás ohrožoval. U auta jsme si dali pivíčko – pan řidič tedy nealkoholické a odfordili do penzionu zaslouženě odpočívat.

Další den jsme měli v plánu vyrazit na Děčínský Sněžník, ale počasí zase zamíchalo kartami a tak jsme vyrazili na zcela neplánovaný výlet – Na Tokáň. Cesta akurát pro moje zemdlelé nožky. Cestou Na Tokáň bylo pořád na co koukat, nebo co fotit – třeba zapomenuté dračí vejce v trávě. Ešus celou cestu lozil potůčkem, lovil šišky, klacky.. no prostě, jak pravil páníček: “Je to zkrátka Cachna” Lidí opět málo, takže jsme si to kochání opravdu užívali. Na Tokáni jsme zašli do hospůdky. Jsou tam dvě vedle sebe, nám se líbila ta vzdálenější a dobře jsme udělali.

Skvěle tam vaří (takový řízeček s novými brambůrky – no de-li-ka-te-sa!!) a pan vrchní miluje čokly. Takže Ešus vysomroval tři rohlíky. Jako protislužbu panu vrchnímu sešlapal aspoň PET lahve, aby se mu jich do pytle jako vešlo víc a svou produkci zakončil poklonou. Zpáteční cestou jsme opět nepotkali vůbec nikoho. Když jsme dorazili do penzionu, Ešus příjemně překvapil. S námi tam byli ubytován také zájezd mentálně postižených (ale opravdu hodně moc postižených) lidiček. A Ešus se všech, včetně jejich ošetřovatelů, od začátku hrozně bál. Čímž mi rovnou zhatil mé naděje, že bychom se třebas mohli někdy zapojit do nějakého canisterapeutického programu, jak jsem si tak plánovala.

Ten večer se ale nějak rozvášnil a s jedním z ošetřovatelů se uvolil “kamarádit”. Ovšem pod podmínkou, že mu tedy bude ale neúnavně házet Pinkáče. Pinkáč jest (tedy byl, dnes již není mezi živými plyšáky, neb ho Ešus již odoperoval) jakási plyšová obluda z japonských kreslených seriálů. Její jméno znělo Pikaču, nebo tak nějak – nebyla by to panička, aby si trochu to jméno neupravila. Ešus tedy s “nebezpečným” ošetřovatelem uzavřel pakt o neútočení a následně pak lítal pro Pinkáče až do strhání těla. Na pokoji potom padnul do pelechu a v pozici ležícího střelce očekával servírování večeře, protože na cokoliv jiného už mu nezbývalo sil.

Pokračování příště

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..