Ešus tůůůristou (2)

Krásná cesta a zase spousta kamení, všechno jsem ho potřebovala a tak jsem si cestou odkládala ty nejvypečenější kousky. Nahoře krásné výhledy, na trase potok, kde se mohl zrzavý vodník opět náležitě ráchat. A panička ostatně taky, protože i v tomhle jsme stejní.

U Švýcárny fučel takový vichr, že jsem se modlila, aby nás se štěkavcem vzali dovnitř. Naštěstí tam proti hafanům nic nemají a tak jsme se mohli jít všichni obžerstviti a opatřit si další z mnoha turistických známek a poslat pohledy.

Při sestupu si potoka užil i David, protože se mu nějak rozdurdilo koleno a odmítalo po tolika ušlapaných kilometrech spolupráci. Aby ho k ní donutil on, ponořil koleno do ledové vody a uspěl. Posbírala jsem si svoje kamenné poklady a vláčela je dolů. Ten největší si vzal na starosti David. Jediný kdo vyšel naprázdno byl Ešus. Na příští výpravy mu opravdu opatřím ten psí batůžek, aby mohl paničce taky trochu vypomoci.

Čtvrtek byl přejezdový den a měli jsme dva hlavní úkoly. První bylo dojet do Rýmařova, kde je centrum všeho dění kolem zmiňovaných turistických známek a kde jsme hodlali dokoupit všechny známky míst kde už jsme byli a kde je třeba v daný moment neměli. Vzhledem k tomu, že o našich cestách kronikaříme, nebyl problém předložit důkaz o návštěvě míst, aby nám dle pravidel byla známka prodána. Byli jsme s Davidem jak malé děti, když je vypustí do cukrárny. Takové množství! A tak jsme vzali seznam chybějících míst, kroniku a jelo se. Slečna kmitala po místnosti jako veverka v kruhu a když jsem pak viděla na stolku to množství známek, říkala jsem si, jestli se nám to ještě vleze do auta.

Druhý úkol zněl – rozhodnout se, kam popojedeme. Moravský kras, nebo Beskydy? Rozhodování bylo na mě. Zvolila jsem opět kopce. Když už se zničit, tak festovně. Vyrazili jsme s přesvědčením, že v podstatě víme, kde budeme bydlet. Hotel Bečva v Horní Bečvě. Je to velký hotel, příjemné ceny, minule jsme to taky chytli bez předchozího objednávání, takže to bude tutově zase v pohodě. Nebylo. A tak jsme začali objíždět okolí.

Nakonec jsme se ubytovali u Frenštátu pod Radhoštěm v krásném malém penziónku, s příjemným panem majitelem, který jest v majetku malé postarší psí dámy. Zaparkovali jsme, popadli zavazadla, Ešus svůj pelíšek a šli jsme se ubytovat. Ledva Ešus zblejsknul psí dámu, pustil pelech a šel se družit. Jediným pohledem černých korálků ho odkázala do patřičných mezí a tak bez remcání zase popadnul pelíšek a sápal se do patra na pokoj. Dali jsme si večeři, chvíli poseděli a pak šli do peří, protože druhý den na nás čekal velký výlet.

Vyrazili jsme se totiž podívat na Radegasta a vzali jsme to přes Pustevny. Z našeho penziónku jsme vyrazili rovnou pěšky a i když byla mlha, vypadalo to, že déšť z toho nebude. Cesta nahoru na Pustevny byla tak trochu dost vykoupením. Nebo možná spíš vykoupáním??? Protože přes poměrně chladné počasí ze mě lilo, jako když pustíte kohoutek naplno. Nevím čím to bylo, jestli třeba kombinací divného tlaku, velké vzdušné vlhkosti a šíleného krpálu (cesta vedla nejdřív sjezdovkou a pak lesem téměř kolmo), ale ke konci jsem už v duchu sepisovala poslední vůli.

Druzí dva členové expedice byli bez potíží, takže jeden z nich mě podporoval a druhý podrážel nohy, páč potrhle rotoval prostorem a užíval si dalšího dobrodrůža (tipněte si, kdo byl kdo). Posledních pár desítek metrů už jsem se opravdu jen vlekla a navíc mlha padala dolů v takové intenzitě, že se to už spíš blížilo hustému mrholení a hodně blbě se to dýchalo. Těšila jsem se, jak si nahoře v restauraci dáme něco teplého, ale tady přišlo velké zklamání. Se psem nás dovnitř nechtěli. Já to chápu, ale v ten moment mi bylo fakt na umření a tohle mě dorazilo. Kdyby nás v tom nečase aspoň chvilku nechali v chodbě. Mokrá svrchu, zevnitř, těsně před kolapsem a musím umřít na dešti!

Zachránila nás paní ze stánku naproti restauraci. Když nás tam tak viděla nešťastně stát, pozvala nás k sobě dovnitř. Jak jsem zajásala si asi dovedete představit. Ujistili jsme jí, že Ešus nikde nebude cárat a dali si horký čaj. Nakonec se z toho vyvinulo nejpříjemnější setkání z celé dovolené, protože jsme povídali a povídali, neb jsme zjistili, že máme hodně společného. Pak jsme si dali medovinu, potykali si a já neodcházela skroroumřelá, ale v pohodě. Už mi nebylo zle. Že by tou medovinou? Ale hlavně – odcházeli jsme s pocitem, že jsou na světě ještě hodní lidé.

K soše Radegasta už jsem dorazila ve výchozí kondici a tak jsem si pak na zpáteční cestě mohla užívat přírodních krás. Cesta totiž vypadala, jako když překročíte časovou přímku, zacestujete si v čase a octnete se někde v druhohorách. Opravdu, nepřeháním. Obří kapradiny, mlha, vlhký vzduch a nikde nikdo. Skoro jsem čekala, že nám nad hlavou začne lítat pterodaktyl. Místo něho jsme potkali docela jinačí letce. Byli to ovšem ještě letci amatéři. Měli jsme totiž to štěstí, že jsme byli svědky prvních leteckých pokusů minihejna ptačích batolat. Ještě teď, když to píšu, tak se usmívám, protože to byl vážně moc roztomilý pohled. Stačí, když si vybavíte kresbičky ptáčků od Zdeňka Milera – autora Krtečka – a budete hnedle v obraze. I s těmi zvuky.

Stáli jsme tam a koukali, jak se ta ptačí školka snaží, pěkně dlouho. Až už to začínalo Zrzavohubci být tak jako nudné a tak nás popoháněl dopředu. Čím jiným, než opět obří kládou, kterou nás začal ohrožovat přinejmenším na zdraví, ne-li přímo na životech. Když jsme dorazili k penzionu, čekalo tam na Ešusa veeelmi příjemné překvapení. Ubytovala se tam totiž (pochopitelně i s páníčky) neuvěřitelně potrhlá boxeří slečna jménem Nela. No tedy spíš miminko. A tak se zase sešli dva. Zmordovali se dostatečně a tak to bylo pro Ešátora příjemné završení dalšího procházkovacího dne.

Ráno jsme si vyrazili na další okružní výlet směr Švarná Hanka – Bílý Kříž – Visalaje a zpátky. A tuhle procházku si Náčelník Zrzavá huba vážně užil. Krom dlouhé štreky nádhernou přírodou totiž zjistil, jak příjemné je umět si dojít nakoupit sám. Když jsme totiž dorazili ke Švarné Hance a posadili se na chvilku na jedno dobré pivíčko, tak v momentě, kdy se začal nudit, jsem mu zkusmo navrhla, ať si dojde koupit tatranku. Chvilku si to šrotoval v makovici zleva doprava a zase zpátky a pak si šel sednout pod výdejní okénko. Pochopitelně, že si ho paní prodavačka nemohla všimnout. Tak jsem mu poradila, ať zavolá. Tož tedy spustil muziku. Paní vykoukla, začala se smát a já jí poprosila, ať mu prodá jednu tatranku. Zaplatit jsem pochopitelně ale musela já. Placení, to už jako Zrzravohubce nebere. Zatne sekeru a dál to neřeší :)).

Užívali jsme si krásnou prochajdu, došli k Bílému kříži a na Visalaje. Vzhledem k tomu, že počasí asi podle ostatních nebylo nic moc, měli jsme celý kraj jen a jen pro sebe. Na lidi jsme narazili až, když jsme se zastavili v hospůdce na kávičku. A cestou zpátky to stejné. Jak často se vám to poštěstí, že si to šlapete přírodou úplně sami? Všude ticho, žádné zvuky civilizace, kolem stromy, příroda – to zrovna čekáte, že se před vámi objeví kouzelná babička. Mno, tak ta se nám tedy neobjevila, místo toho se před námi neustále objevovala zrzavá huba, která buďto pobízela k přehození na vyšší rychlostní stupeň a nebo do nás mydlila nějakou tou kládou v tlamajzně.

Při návratu jsme míjeli bistro na Švarné Hance, kde si byl Ešus koupit tu tatranku. Paní prodavačka seděla venku i se synem. Když jsme je míjeli, zamávala nám, ukazovala na Ešusa a synovi něco říkala. Asi že to je ten pes, co si chodí kupovat tatranky, nebo něco v tom duchu. No to bych ani nebyla já.. Sice jsme byli na cestě, kus dál od toho bistra, ale říkala jsem si, že to zkusím. Však o nic nejde. I poslala jsem Zrzavohubce, ať si jde koupit tatranku.

Moc jsem nevěřila, že to vyjde, ale znáte to – žrádlo dělá divy a tak si fakt ten náš blázen domastil před okénko bistra, vzorně si tam dřepnul a spustil. A panička šla zase cálovat. Nakonec to ještě skončilo divokou honičkou Ešusa se synem paní prodavačky mezi stolky na zahrádce, kdy nebylo moc jasné, kdo dělá větší bugr. Jestli ten chlapík, neb sám byl v majetku mladé dobrmanky a tak věděl, jak se takové psí hry hrají, nebo náš magor. Zkrátka a dobře, tohle byl pro Ashe výlet, jak má být a na pokoj dorazil maximálně vyřízený a spokojený. Nadlábnul se a pak se svalil jak špalek.

V neděli vstal opět příjemně naladěn v očekávání příštích dobrodružství. Nebylo to sice tentokrát tak úplně do přírody, ale trochu přeci jen. Vydali jsme se totiž do Štramberka. Do krásného městečka s nádherným lesoparkem, kde jsme krom kvetoucích kokoříků našli i jeskyni a to bylo tedy pro Náčelníka Zrzavou hubu něco nevídaného. A hlavně bych řekla, že neslýchaného. Dovedete si jistě představit, co to pro toho našeho plašana bylo. Ať udělal jakýkoliv pohyb, slyšel ho odevšad. Jeho náčelnictvo bylo totálně zmateno. Tak totálně, že když se z hlubiny jeskyně kdosi vynořil, způsobil mu šok a náběh na infarkt a tak mu Ešus od plic řekl, že tohle se teda vyděšenejm čoklům v žádným případku nedělá.

Tím, že háfnul, rozhodil se ještě víc, protože toho háfnutí tam najednou bylo díky ozvěně tak nějak jako moc. A on nedokázal pochopit, kde se tam, šmarjá, znenadání takovejch čoklů mohlo vzít??? Řekla bych, že se rozhodl, že do jeskyně už teda nikdá více!! Aby mu to příkoří osud vynahradil, poslal mu do cesty obdivovatele. A obdivovat se Ešus nechává moc rád. To ho mooc baví, když se může předvádět. A tak se před paní a jejím manželem předváděl jak profesionální manekýn.

Když jsme byli ve Štramberku, nemohli jsme si nechat ujít výlet na Štramberskou trúbu a cestou – jak jinak – ochutnat místní specialitku: Štramberské uši. Je pochopitelné, že tam kde se prodává taková lahůdka jako Štramberské uši, nenajdete tatranku. Kdo by si kupoval obyčejnou tatranku, když si může dát labužnickou dobrůtku? A tak to vypadalo, že Ešus přijde tentokrát zkrátka. Ale ne. Když paní prodavačka viděla, jak zrzavý kupující pod okýnkem nedočkavě poposedává, dostalo se i na něj a hodná paní prodavačka mu podala rozlámané kornoutky.

Očiska v zrzavý makovici blaženě zasvítily, chlebárna se otevřela a na malér bylo zaděláno. Když jsme totiž šli zpátky a já jsem si šla koupit “ušní” polotovar, abych mohla tu lahodu udělat i doma, bral Zrzavohubec jako samozřejmost, že si taky nakoupí. Má ten dar dělat dobrý dojem na lidi, takže si opravdu nakoupil. Podezřívám paní prodavačku, že pár uší kvůli němu zkazila schválně, jen aby ta nebohá němá tvář nebyla zklamaná.

Cestou nám padl do oka ukazatel na rozhlednu Bílá hora. A moc dobře jsme udělali, že jsme to šli prozkoumat. Když tedy opomenu fakt, že tenhle nedělní výlet měl být pojat zase jako odpočinkový a místo toho jsme se opět drali do pěkného kopce. Zase jsme v lese byli opuštění a zase jsme si užili rozhlížení po přírodě. Někteří z nás víc – tedy konkrétně David, který na vrchol rozhledny vylezl. A někteří z nás míň – to jako já, která zbaběle zůstala při zemi. A někteří z nás byli nešťastní – to konkrétně Zrzavohubec, který nemohl rozdýchat, že páníček na něj volá odkudsi z výšin, kam on nemůže. I dalo se to nešťastné stvoření do tak usedavého pláče, že by se nad tím i kámen ustrnul a mé oko nezůstalo suché.

Nikoliv však proto, že bych se rozplakala dojetím, ale proto, že u toho dělal psí kusy a huhlomumlal takovým způsobem, že mě to nutně rozesmálo. Rodina, která tam posléze dorazila se musela domnívat, že tam někde v křoví kdosi mučí nějaké mentálně zaostalé stvoření. Soudě alespoň podle jejich rozhlížení se, co je to za zvuky. Když konečně páníček sestoupil z nebeských výšin, dostalo se mu takového přivítání, jako kdyby se vrátil po měsících z okružní cesty lodí kolem Evropy. Zrzavý trdlo metalo kozelce a jásalo na celý svět, že jsme zase konečně všichni pohromadě a všechno je, jak má být.

A hned se radostně hrnul na zpáteční cestu. Ve městě se ještě stavil “koupit” jedno ouško, asi aby náhodou nepadnul vysílením a pak vytuhnul v autě, aby po dojezdu k penzionu mohl zašpásovat s boxeří slečnou Nelou. Bylo to už spíš rozloučení, protože druhý den ráno jsme sbalili věci, nanosili je do auta – zde musím podotknout, že nošení věcí do auta jsme se zúčastnili všichni, protože Zrzavohubec jest naučen, že o svůj pelíšek se musí starat sám a tak si ho taky do toho auta musel sám donést – a pak už jsme jen mohli zamávat mokrým Beskydům. Ani mi moc nevadilo, že prší, alespoň nebyl člověk tak smutný, že už se musí vracet.

Dovolená sice ještě nebyla úplně u konce – protože zbytek jsme strávili na chalupě, ale přeci jen – pro cestovatele je konec cesty vždycky trochu posmutnělý. Ovšem když se na to člověk podívá z té strany, že za pár měsíců zase vyrazí za poznáním, tak se na to kouká mnohem optimističtěji.

Když jsme se probili těmi přívaly deště až do Prahy, přibrali jsme do party i Kostičíka a druhý den odfordili na chalupu. Zde proběhla následná rehabilitace dolních končetin za mohutného odpočívání. Kupodivu tomuto trendu propadl částečně i Ešus – asi těch zážitků a kilometrů na něj taky bylo tak akorát. Domů jsme pak odjížděli nejen odpočatí, ale páníček i s plánem na to, kam vyrazíme příští rok. Já jako obvykle nevím nic a nebudu vědět do té doby, dokud nedorazíme na místo určení. A Ešátorovi je to fuk, hlavně, když se bude něco dít.

29.3.2007

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..