ASH V DIVOČINĚ

Zdravím všechny a posílám jedno podzimní povídání…

Tak se nám nakonec zadařilo vše zařídit tak, abychom si se začátkem podzimu vzali týden dovolené a jeli zkusit, jak budou vypadat už všechny naše příští dovolenky. Na internetu jsem našla krásný penzion v Kubově Huti na Šumavě, kde mají rádi pejsky, zabalila jsem obří tašku (a polovinu nepotřebných věcí), psí baťoh se zdvojenou dávkou granulí, misky, náhubek a jiné psí nezbytnosti, jako kupříkladu psí šampon, kdyby se nám ten náš magorůrek v něčem vyválel a v neděli jsme všichni vyrazili vstříc dobrodrůžu. Ešus nadšeně nastoupil do kufru a hrdě monitoroval průběh cesty.

Jako vždycky jsme si cestou hodili kávopauzu u jednoho příjemného motorestu, což Zrzavec uvítal a šel si rovnou hópnout do okrasného jezírka, že si zaplave s rybičkami. Naštěstí jsme byli rychlejší než on a tak škody na majetku nevznikly. I tak jsme radši popojeli. Cestou potkali úžasnou haraburďárnu plnou věcí který nutně potřebuju – starý díže, trakaře, kredence, konvice, struhadla a jiný důležitosti, který prostě miluju a toužím je mít všechny doma. Vybrala jsem si jednu takovou dížku, ale nebyla ještě doopravená a taky tahejte se po dovolený s díží, že jo? Takže až pojedeme zpátky!

Dorazili jsme na Kubovku a ubytovali se v nádherném pokojíčku, který Ešus okamžitě vzal za vlastní a kraloval tam, jako kdyby se tam už narodil. Když jsme se šli projít, procházeli jsme kolem výběhu s koníky a tak jsem to hned využila a předvedla Ashovi, že se koní nejen nemusí bát, ale ani je není nutné honit a krmila je natrhanou trávou. Seděl na zadničce a hrozně se mu nelíbilo, že ty tři obludy krmím. Pak se šel pližmo podívat blíž a zakončil to tím, že se taktéž zapojil do pastvy. Podezírám ho, hamouna, že těm nebohým koníkům hodlal veškerou zeleň sežrat. Nemám totiž co krmit někoho jiného, než jen výhradně Jeho Zrzavou Výsost. Když jsme došli do lesa, nastal výbuch nahromaděné energie a Náčelník Zrzavá Huba lítal jak urvanej ze řetězu. Všechno bylo tak nový, tak úžasný, neprozkoumaný. No prostě skvělý!

A to ještě netušil, že to takhle a ještě mnohem pestřeji půjde každý den. Že třeba hned v pondělí se půjde projít podél Vydry, kterou šel mimochodem tak nadšeně zkoumat, až spadnul ze strmého kamenného srázu takovým způsobem, že se i páníček vyděsil. Což ovšem zrzavému poblblíkovi neubralo na entuziasmu a jak mohl, tak byl mokrý a zkoumal řeku. Až jsme občas měli při zpáteční cestě z Antýglu strach, aby nebyl na Čeňkově pile mnohem dřív než my, protože místy je proud opravdu silný. Na Turnerově chatce byla polívka pro nás a rohlajz pro Zrzavce a mazalo se dál úžasnou přírodou. Na Antýglu jsme si dali pivíčko, Ešus zase rohlík a posadili se u vody, kde jsme si vyráchali nohy i my dva. Zpáteční cesta proběhla ve znamení házení klacků a občasného úprku a schovávání se nás dvou, to když Ešus předstíral hluchotu. Do chalupy jsme dorazili příjemně unaveni – my a příjemně rozjařeni – Ešus. Dostali jsme tip, kde se najíst a volili místní pizzerii. A udělali moc dobře. Tak skvělou pizzu už jsme dlouho neměli a protože i obsluha byla moc fajn a pejsků milovná, bylo nasnadě, že po dobu našeho pobytu se stáváme štamgasty. Kuchaře a číšníka v jedné osobě Ešus obloudil svým zjevem natolik, že se stal jeho vrchním dodavatelem rohlíků a posléze, když shlédl trik s piškotem na čenichu, tak i vrchním dodavatelem piškotů. Když jsme nasyceni dorazili na pokoj, špuntli jsme si víno, rozsvítili svíčky, který jsem prozíravě vzala s sebou (zas jedna nezbytnost), užívali si zaslouženého odpočinku a plánovali, kam se vyrazí zítra (Ešusík neplánoval, ten nám k tomu vydatně chrápal).

Tak třeba na jezero Laka. Tam jsme ještě taky nikdá nebyli. A dobře jsme to naplánovali. Ráno jsme dali všichni bohatýrskou snídani – aby nechyběla energie. Hlavně Ešus dostal obří porci granulí a s sebou měl zásobu rohlíků a vyrazili jsme. Do auta už sepřímo řítil, páč moc dobře věděl, že zas bude o zábavu postaráno. Místy tedy hlavně pro nás. Protože všude bylo plno zvířátek a tak jsme Ashe neustále vraceli do reality povelem „Mazej na cestu!“. Věděla jsem, že na Šumavě bude rušno, ale když mi u příležitosti příjezdu k penzionu za zády v lese, kousek od chalupy, zatroubil jelen, trošku jsem se orosila. Původně jsem se domnívala, jestli to není třebas nějaká zběhlá kráva (to by bylo mnohem lepší než když se tam producíroval paroháč), ale nee. Jelen a hotovo. U jezera jsme potkali kachničky a Ešusovo nadšení pro Šumavu už neznalo mezí. Pak byl ovšem i chvilkami naštvaný, to když jsme jeho nadšení krotili, podle jeho názoru, až moc. Kupříkladu taková palba šiškama, tak to se mu teda vůbec nelíbilo. Ale co jiného zbývá páníčkům, který nemají nohy s nadsvětelnou rychlostí, když čoklík propadne touze neslyšet? Jen ta šiška dobře vržená.Občas jí Ešusek i zpátky přinesl. Ale častěji spíš hleděl okem ublíženým, protože nechápal, že prostě nemůže chodit napřed v kilometrovém rozestupu. No, ale když pak panička zavolala zrzavého ublížence k potůčku s vodopádem, bylo zase všechno v pořádku. Proudící voda to je totiž něco, co Ashe hrozně fascinuje a podle jeho názoru není lepšího napití, než když si můžete chlemtnout z vodopádu, či vodopádku jakékoliv velikosti. Náladu si dovylepšil ještě v restauraci, kde už na něj čekali piškotky.

Středa patřila dalšímu jezeru – Plešnému. A k němu se dostanete podél Schwarzemberského kanálu, což je úžasná stavba a důkaz toho, že když se něco dělá citlivě, – a že to naši předkové citlivě dělali – tak se i technická pomůcka dá v přírodě zabudovat do ztracena. Byla to moc hezká procházka. Tedy zpočátku procházka, pak už spíš „horolezecký“ výstup, který vzhledem k tomu, že středa měl být takový lehčí odpočinkový den pro unavené noženky, trochu ty unavené noženky potrápil. Cesta nahoru totiž vede takovým tím kamenným mořem. To byl moment, kdy jsem v duchu příšerně nadávala, jak jsem pitomá, že se drápu někam za pitomou vodou, která musí být naprosto v rozporu s logikou někde na pitomým kopci, plným pitomejch kamenů…a vůbec……. :- ) Nahoře bylo hezky, tedy pravda jen chvilku, než se dovalili uřvaný Sasíci (promiňte, snad nikoho neurazím, ale uřvance já prostě nesnáším), ale hezky tam bylo. Dali jsme si na odpočívadle sváču a vyrazili zpět.

Dole na mě, ale vlastně i na Zrzavce čekalo překvápko. U myslivny totiž měli výběh a v něm deset černých prasátek! Nebo tedy v některých případech skoro černých. Čuníci uvítali možnost zpestření stravy a tak jsem si užívala toho, že mi dlabali z ruky trávu, orazítkovávali mi dlaně tím svým „zásuvkovým“ čumáčkem a nechali se, se slastí v očku, drbat na zádíčkách. Zrzavohubec byl taktéž unešen a kdyby mohl, proboural by se plotem do společnosti. Nadšením chrochtal tak, že chvílemi nebylo jisté, jestli jim nějaký ten pašík nevzal dráhu a není na druhé straně plotu. A večer za odměnu jak jinak- výborná pizza a piškůtky pro varietního umělce Ešusa.

Čtvrtek patřil společnému výletu, který jsem uplichtila s jednou paničkou od psího špunta jménem Špekáček, taky takový dozrz chasník. Jeho panička se shodou okolností taky jmenuje Petra. Přes internet jsem se domluvily, že tou dobou taky bude na Šumavě a že by bylo fajn uspořádat společnou výpravu na vrchol Boubína. A že pod Boubín pojedeme vláčkem motoráčkem. Sraz u nádraží v Kubovce. Přehlédnout jsme se nemohli, čoklíci jsou dobrá identifikace. Poznali jsme se všichni hned a čoklíci ve vteřině řádili jak urvaný ze řetězů. Do jsme vlaku ovšem nastoupili jako vzorná rota, dokonce i pan průvodčí nás pochválil, jak jsme vzorný a pesové jsou hodní (asi pánbůh nebyl doma J). Z vláčku vedla cesta podél lesa a pak podél louky. A tam, ajta jajta. Kráva jako stodola! Náčelník Zrzavá huba okamžitě spustil šturm a řval jako – no jako na lesy. Špekáček nechápal, proč takovej vyrvál a lidi se mohli uřehtat. O kus dál pak Ash – aby vypustil nahromaděnou energii, když už nemohl tu obludu strakatou zardousit – propadl takzvané běhavce a lítal v kruzích jako zběsilec. Špekáček měl snahu se zapojit, ale ještě nepřišel jeho čas. Nožičky byly ještě malé. Ale držel se statečně. Na parkovišti pod Boubínem jsme si chtěli dát kávičku, pivíčko, koupit pohledy a hlavně turistickou známku, ale smůla, bylo zavřeno. Takže jsme, nenapojeni,

zahájili výstup. Špekáček se dopustil osudné chyby a velkou část energie vystřílel ještě před započetím celé akce, takže těsně před vrcholem to vypadalo, že ho opustily síly. Posadil se do mechu a dělal zátiší. Páníčkovi se ho zželelo a tak ho popadnul do náruče a kousek poponesl. Víc to nešlo. On už přeci jen nějakou tu váhu má. Jakmile byl na zemi, zahájil útok na nepřítele a přepadnul Ešusa ze zálohy. Takže páníček s paničkou usoudili, že to s tou zásobou energie nebude až tak na pováženou a dál už musel tlapkat jen po svých. Vrcholu jsme dosáhli v plném počtu a šli prozkoumat novou dřevěnou rozhlednu. Tedy někteří. Já se dobrovolně – vzhledem ke svému odporu k výškám – nabídla, že budu dole s čoklíkama. To jsem ovšem netušila, že na to, abych to malé nevinné štěně udržela, budu potřebovat kotvu od Titaniku. Prcek měl tah jak plně rozjetá parní lokomotiva a já měla co dělat, abych to ustála. Cesta dolů do Kubovky utekla jako voda a až na pár sežraných koňských koblih i bez velkých zádrhelů. Pokud tedy nebereme v potaz Špekáčkovu nelibost nad tím, že si ani drobet té koblihy nesmí ďobnout. Byla jsem překvapená, jak je některé chování inspirativní. Ash už dost dlouho nechává koňské koblihy bez povšimnutí. Asi je to ale nakažlivé, protože jsem ho musela důrazně upozornit, že tenhle výchovný krok už jsme probírali a je zbytečné se k němu vracet.

Návrat jsme oslavili opět pizzou a piškotama. Oba čoklíci pak upadli do bezvědomí a chrápali až do té doby, než jsme se museli všichni rozloučit.

V pátek jsme se rozhodli si opravdu dopřát jen takový odpočinkový den. A že si zajedeme na to parkoviště pod Boubín pro ty pohledy a turistickou známku. Navrhla jsem, že bychom zase mohli jet vlakem a koupit si rovnou i zpáteční jízdenku, protože to určitě stihneme dojít ke stánku, dát si kávičku, koupit potřebné a dojít volnou procházkou zpátky na nádraží, až pojede motoráček zpátky. Ešus už zkušeně nastoupil do vlaku a byl za pana rozumného. Krávy si tentokrát ani nevšiml, zato na parkovišti byl za Rozrucha. Zjistil, že ten pán v občerstvení má přebytek suchých rohlíků a tak chodil pod okýnko somrovat. Pan občerstvovač se smál a tak měl Ash „na účtence“ čtyři rohlajzy a patku chleba. Byli jsme tam sami a tak jsme zapředli hovor a výsledkem bylo rozhodnutí, že – máme ještě čas v pohodě dojít do Zátoně a tam si koupit tu turistickou známku, co tady teď nemají. Vlak stejně Zátoní projíždí, to krásně stihneme. Tož jsme vyrazili procházkou. Ash se cestou seznámil – nedobrovolně – elektrickým ohradníkem. Chtěl se proběhnout po louce a v tom ho někdo „nakopal do zadku“. Začal řvát, jak když ho na nože berou a rozplakal tak svého páníčka cynika. Nejdřív z toho útoku podezíral kdekoho – včetně nás – až poté usoudil, že to byla ta kráva, co na louce ležela. A tak mám dojem, že bylo tímto definitivně zažehnuto k velkému nepřátelství mezi Ashem a turem domácím. V Zátoni jsme zakoupili kýžené a postupovali směrem, kde jsme tušili lesní zastávku. Najednou jsme zjistili, že už nám časově dost teče do bot a tak jsme si dali běh do vrchu. Všechno málo platný, můžete klíďo duši vypustit, ale pokud je cesta zarostlým terénem a v posledních padesáti, sto metrech se rozdvojí, vezměte jed na to, že Kolaříková, která je v čele,to švenkne do toho blbýho směru a uslyšíte jen zahoukání vlaku. Ani okýnko z něj neuvidíte. A další vlak? – no někdy možná pojede. Azyl nám poskytli v hospůdce u krámu, kam nás vpustili (není to báječný?? tohle se Vám ve městě tutově nestane!) a kde dělají mooc dobrý grog (ověřeno už po několikáté J ) . Padlo rozhodnutí, že čekat na další vlak nebudeme, půjdeme pěšky. A dobře jsme udělali. Sice se plánovaný odpočinkový den proměnil v dalších neplánovaných asi jedenáct kilometrů, ale!! Cesta byla nádherná, opravdu. A nikde nikdo. Ešus si užil svých potůčkových vodopádů a my jako bonus cestou našli hromadu hub! A to takových rozměrů , že když jsme je pak ukázali paní majitelce penzionu, šly na ní mrákoty.

V sobotu ráno jsme zabalili, naskládali batožiny do auta a šli se ještě na chvilku projít do lesa. Vůbec, ale vůbec, ani trošku se mi do toho auta nastoupit nechtělo. Opravdu. A kdyby v tu chvíli někdo přišel a nabídnul mi možnost na Šumavě bydlet a pracovat, tak už mě matička Praha neviděla. Jako bolestné mi cestou domů David koupil obrovský proutěný koš a

zastavil v „haraburďárně“ pro tu díži. Měla jsem smůlu, díže už byla fuč. Nu aspoň o důvod víc jet zase tímhle směrem a podívat se, jestli náááhodoooou nějakou tu díži nemají.

Jako poslední rozloučení s dovčou byla zastávka u Dobříše v našem oblíbeném lese. A zase jsme dobře udělali, protože hub byla spousta a tak jsem v neděli ani neměla tolik času mudrovat nad tím, že……………… v pondělí už se vracíme do reality-show. Náčelník Zrzavá huba doma zalezl na pelíšek a hezky chrupkal. Ovšem následné dny pro něj byly trošku drsným návratem. Už žádné dobrodrůžo, už se nelítalo od rána do večera po venku. Nastalo velké divení a navíc po týdnu v divočině se doma začal chovat, jak když neandrtálec dorazí poprvé do civilizace a podivoval se nad tím, že když končí chodník, tak se čeká a jiné podobné „nesmyslnosti“

Dovolená se vydařila nad očekávání dobře a ukázala, že život je pořád jedna velká změna. Tedy některým dokonce i více, než kdy očekávali. Protože třeba zrovna páníček si neuměl nikdy představit, že by trávil dovolenou i se psem (tak nějak mi zní v uších jeho věta z dob dávných :“No ještě abych o dovolený chodil venčit psa, ne???“) a nebo třeba, že by pes mohl jít (se svolením obsluhy) do restaurace („Nezlob se na mě, ale pes do hospody nepatří!“). Jak je vidět, změna je život! A já jsem moc ráda, že ty změny proběhly. Máme zase o kus jiný zážitky.

29.6.2006

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..