Můj život s komikem

Když jsme si pořizovali Asie, pátrala jsem všude možně a sháněla dostupné informace. Velmi často se mezi nimi vyskytovala douška o tom, že vizsla je pes veselé povahy.

Ano, pod tohle se tedy můžu stoprocentně podepsat. A klidně i stokrát. Protože od té doby, co k nám ten malý pomatenec přišel, se nenudíme a hlavně se nestačíme divit, co všechno ta jeho makovice dokáže vymyslet.

Kupříkladu taková Ešusova specialitka – psí dárečky, to jest kapitola sama pro sebe. Jako první dárek jsem dostala několik let mrtvého holuba. Byl mi přinesen s jiskrou v oku a s výrazem neuvěřitelné pýchy. Já už takovou radost tedy neměla. Dárků tohoto druhu bylo naštěstí poskrovnu – naposledy koroptev. Ulovená a nedojedená jakousi šelmou (tuším že, vzhledem k pokročilé hodině procházky, to byla naše místní liška a měli jste vidět, jakým tempem jsem z toho pole vyjela J). Ale abych pravdu řekla, zas tak moc po těch uhynulých ptácích netoužím, neb tento tip prezentů opravdu není moje gusto.

Ovšem jeden z dárečků, které jsem nedávno dostala, mě doslova srazil k zemi. Vrátili jsme se domů z koupání a to vždycky znamená, že jak Zrzavohubec vychlemtal polovinu vody v nádrži, tak budeme muset jít ještě mnohokrát na krátké vyběhnutí. I běželo něco úchvatnýho v tydlevízi a já byla oslovena s požadavkem, že jest to velmi urgentní, že by jináč Zrzek neobtěžoval J. Pod podmínkou, že jdeme fakt jen na čůranou, což svatosvatě slíbil, jsme odskotačili od přístroje a vyběhli ven. Tam se Ešus vypustil a vzorově se vrátil na podestu. Když jde o tyhle akutní případy, čekávám mezi dveřmi, protože vím, že to hned otočí a jde domů. A jenže! Najednou šel kolem hrozně zajímavý pán. Nevím, podle čeho si Ešusík řadí lidi do kategorií – zajímavý x nezajímavý, ale občas se ještě neudrží a musí, prostě musí jít vyjádřit dotyčnému svou sympatii. Už se to tedy lepší, to ano, ale ještě to není úplně stoprocentní. Tak pánovi sdělil co potřeboval, zatímco panička se mohla vzteknout a pán se naštěstí usmíval a v tom to přišlo. Náčelník Zrzavá huba cosi zblejsknul a vydal se v před. Spustila jsem hromy a blesky, ale ve vteřině jsem měla po bouřce. Ten můj malej zrzavej cvok se ke mně vracel jak Manuela z Ria – v hubě mi nesl rudý pugét J . Asi abych se jako nezlobila. Svižně vyběhl na podestu a s něhou ve svém jantarovém očku mi květinu bez povelu předal. Musela jsem si sednou na zem a smála jsem se – no jako blázen. A tak tam na podestě stál jeden zrzavej cvok a seděl jeden zrzavej blázen a oba se smáli na celý kolo, protože Ash když vidí, že se směju, tak se začne po svým psím způsobu taky uculovat.

Není málo těch jeho komických kousků, jde jen o to, v té záplavě nějaký upřednostnit. A protože je čerstvý, tak mě hned napadá příhoda s deštěm. Byl lijavec. Úplně hrozný a šílený. Nahoře se jim musela tutově převrhnout konev, protože fakt lilo jako z konve. Dorazili jsme z práce domů, já popadla Ešusíka a že půjdeme i v tom nečase ven. Máme lovecké plemeno, zvyklé být pořád venku, za jakéhokoliv počasí, déšť mu nevadí, na rozmary počasí si zvykla i panička, tak kde by byl problém. To jsem si ovšem jenom myslela. Asi se jednalo o nějakou zvláštní kategorii deště, protože když jsme vyšli před barák, Zrzavohubci v údivu povolila čelist a ve vteřině zajel zpátky. A že ne, že ven teda ani náhodou. Tak jsem ho tam asi půlhodiny přemlouvala (Dobrý co? Panička přemlouvá psa, aby s ní šel ven, povětšinou to bývá opačně J), ať se aspoň vyčůrá, když byl doma celý den. Když jsem – už celá mokrá, zatímco milostpán byl v suchu – usmlouvala aspoň to vyčůrání, vyběhl ven a tam se krátce vypustil. Zaběhl domů a pral to rovnou k druhému východu. Jestli to tam jako náááhodou, čirou náhodou, nebude o chlup lepší. No nebylo a tak se s vyčítavým pohledem, o kterém se tady již někteří čtenáři zmiňovali a který vyjadřuje velkou nespokojenost s neschopností páníčka zajistit, objednat a dodat odpovídající druh počasí, vracel zpět.

Asi aby mě potrestal za mou neschopnost, ukradl mi pískající slečnu Mrkvičku, čerstvý to dárek od Evy B., která se na nás přijela podívat a viděla Ešusa v přímém přenosu. Popadnul milou Mrkev a aby se nějak odškodnil, šel pískat k sousedce Danušce před dveře.

Aby mu jako otevřela, když ještě nedosáhne na zvonek. Když si jí úspěšně vypískal a Dana otevřela dveře, vrazil ihned dovnitř zkontrolovat, co je u Dany a jejích kluků nového. Když zjistil, že u kluků v pokoji se krom stálých obyvatel, ještě nachází navíc pan doktor přes počítače, jeho radost neznala mezí. S výrazem ve tváři: „Máte štěstí, že jdu náhodou kolem!“ jim tam šel přeformátovat počitadlo. Když se mi ho podařilo odlovit, byla jsem mokrá nejen na povrchu, ale i vespod, protože jsem byla propocená skrz na skrz. A to má Dana byt o dvou místnostech. Mezitím se déšť uklidnil natolik, že i Ash usoudil, že se už dá jít ven a tak jsme vyrazili. A hnedle za barákem jsme narazili na rotvajleřici Anitku. Anitka už je za dámu a navíc má určitý handicap – vidí pořádně jen na jedno očičko, to druhé se kapek ulejvá. Což je důvodem, proč tyhle potrhlé poletuchy jako je Ash nemusí. Protože je zkrátka nestihne vůbec sledovat. Nicméně nedávno hárala a tak by Ash vzat na milost. Jak jinak, že jo. Přece si neodradí potenciálního nápadníka J. A Ešus, protože o Anitčině bručavosti ví, šel na to od lesa. Popadnul slečnu Mrkvičku a jal se milou Anitku prachsprostě uplácet. Anitky panička to odmávla jako ztracenou věc, protože Anitka o tyhle věci přece nejeví zájem. Sámoška, že nejeví, když se jedná o její hračky. Jenže!! Tohle bylo cizí a pak i když pánové Smoljak a Svěrák říkali: „Neber úplatky, neber úplatky, nebo se z toho zblázníš!“, tak Anitka na to měla jiný náhled: „Neber to, když Ti to dávaj zadarmo!“ Milou slečnu Mrkvičku popadla a teď se spustila pravá psí komunikace. Anitku opravdu za chvíli ta blbá mrkev už nebavila, ale! To jí přece nemohla tomu smraďochovi nechat jen tak zadara. To by byla na rotvajleří palici padlá. A tak jsme měly s její paničkou názornou ukázku, jak i pouhá grimasa, pouhé povytažení obočí stačí, aby ten druhý věděl na čem je. Ash sice Mrkvičku nabídnul jako úplatek, ale asi měl jinou představu o tom, co to takový úplatek je a tak ho děsilo pomyšlení, že by se musel se svou Mrkvičkou rozloučit. Naštěstí je Anitka ta dáma, takže když chvíli ještě Náčelníka Zrzavou hubu potrápila, tak pak blahosklonně dovolila, aby si tu hroznou pískací věc vzal a hlavně, aby už zmizel a přestal jí otravovat. Objevit se prý může zas až za půl roku, až bude další hárání :-)Nevím, jestli by to byl nejšťastnější nápad. Anitka to v mládí taky měla v tý svý makovičce pěkně rozházený a kdyby se k tomu přidal kus toho našeho potrhdíla, tak to by už byla docela katastrofa.

Teď musím „ztišit hlas, aby se to nedoneslo k Ešusovým plachťákům“, ale, i když jsem někdy z těch Ashových kousků na mrtvici, tak abych pravdu řekla, nedovedu si vůbec představit, že by někdy dostal rozum. Hrozně by mě ty jeho blázniviny chyběly.

P.S. – připíšu malý dovětek, tohle je starší článek, ale jak čas běží, Ešus nic ze své potrhlosti nepolevil, ba naopak, občas pěkně šlápne na plyn. Protože není normální, nedělá ani normální věci normálně. Kupříkladu taková kost- obvykle jí pejsa radostně popadne, odšupajdí s ní někam do soukromí, tam si lehne a pustí se do ní. Ne tak Náčelník Zrzavá huba, který občas dostává morkové kosti – dobře se s nimi zabaví. Začátek je stejný – radostně kost popadne a šupajdí. Nikoliv ovšem do soukromí, ale tak nejlépe doprostřed nejfrekventovanější místnosti. Na tom by ještě pořád nebylo zas až tak moc výjimečného – spousta psů jsou profesionální motalové, vyskytující se všude tam, kde můžou působit jako překážka. A od tohoto momentu již nastupuje Ešusova originální nápaditost. Protože on není normální pejsek, tak si nelehne a nedrží si kostičku mezi tlapkami. Ne. On si stoupne na hlavu, vystrčí zadek k nebesům a v této pozici začne na morkovce pracovat. Po nějaké době přeci jen zatouží po soukromí a tak se i s morkovkou přesune do svého bydlíku, kde si opět stoupne na hlavu, vystrčí zadnici vzhůru do oblak a hlodá a hlodá……….. já to pořád říkám, že ten čoklís je blázen :-D, ale on za to nemůže, on by v naší rodině asi normální pes nepřežil.

A to nemluvím o tom, že teď se ten blboun obecný složil do kartónové krabice ve které jsme přinesli nákup. Nejdřív jí rozpáral a teď se mi tady u nohou do ní složil a blaženě chrápe. Pro

kartónové krabice má slabost odmalička, to vím, ale jak se dokáže takový obřík složit do krabice čtyřicet na třicet to fakt nechápu.

25.5.2006

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..