K lékaři takzvaně na společenskou

S příchodem léta a vzrostlé trávy a obilí se nám však objevil nový problém. Z jedné vycházky do lesů, luhů, hájů a vod se nám vrátil opupínkovaný pesan. No nebojte, panička klasicky propadla starým zvykům a hlava začala šrotit a vyhodnocovat situaci.

Zda dochtor ano či ne. Zrzavce nic netrápilo, nesvědilo, o těch pár pupínkách nevěděl, nic neřešil, páníček nic neřešil, oba si svorně užívali grilování na návštěvě, kterým byla společná procházka dvou ohařích bláznů zakončena a tak se panička taky pokoušela zachovat chladnou hlavu.

Druhého dne jí to nedalo a tak hodila internetový dotaz a dostalo se jí ujištění, že ohaři na tohle díky neustálému lítání ve vysoké trávě a obilí trpí a že není třeba tomu přikládat nějakou váhu, pokud je to v těchhle mezích. A tak panička si teda dala závazek, že se bude chovat jako rozumná. Ale stejně tam ten červík pochybností hlodal: “Nemůže to být něco jiného? Závažný kožní problém? Svrab a neštovice? Úplavice? Nebo nedej bóže dýmějovej mor? Nezanedbám něco??” Nicméně byl věcem ponechán volný průběh, jenom jsme si všimli, že pokud Ešus sešrotuje ukradené ředkvičky i s listím, pupínků přibude. Zde nebylo problému, listí a ředkvičky byly odstraněny z jídelníčku. Další dva-tři týdny byl klid a pak se o víkendu panička vypravila s Ešusem do přilehlých makových polí a problém byl znova tady. Teď už přibyl do klubu “řešitelů” k paničce i páníček a bylo zkonstatováno, že asi ten dochtor možná jo, aby to okouknul.

Jak řekli tak udělali a páníček Ešusa objednal a postaral se tak Náčelníkovi Zrzravá huba o velkou společenskou událost. Ash miluje, když se něco děje a když se to děje mezi lidmi ještě mnohem lépe a pokud je k tomu ještě přiřazena společnost jiných pejsků, tak to už vůbec nemá chybu.

Do čekárny jsme dorazili s předstihem a psem nabitým energií, protože jsme byli objednání hned po práci a nebylo možno nechat toho šílence pořádně vyběhat, aby tam přišel aspoň jako trochu normální psí jedinec. Takže jsme tam měli velkou zmítající se zrzavou hroudu svalů, která nutně potřebovala vše prozkoumat, očuchat, oblemtat a protože jí toto nebylo umožněno, musela si postěžovat celému širému okolí. Nejlépe snad aby to slyšela i jeho maminka v Pardubicích.

Pak tam ještě dorazili majitelé obrovského ridgebacka, který se chudák nacházel v dost rosolovatém stavu. Klepal se totiž strachy a do ordinace vstupoval ne po milimetrech, ale po pikomilimetrech. Jak to s tak obřím tělem dokázal jest mi záhadou. Pejsek tak ani Zrzavohubce nezajímal, spíš jeho malý společník. Chlapeček tak asi pětiletý. Přesně ta míra, co Ash zbožňuje. Má ovšem smůlu. Jeho ideální představa společných hrátek s dětmi je, vlítnout mezi klubko prťavců, porazit je jako kuželky a pak je oblemtat.

Což je pro ty děti poměrně – i když ne záměrně – nebezpečná zábava. Pak dostal Ash záchvat jakési rafinovanosti a předstíral, že ho hrozně zajímá ten nový pejsek co právě přišel a snažil se nenápadně dostat k chlapečkovi. My už ovšem trošku víme co od Ešuse očekávat a tak jsme na to neskočili i když jsme chvilku předstírali, že mu to baštíme.

Pak se otevřely dveře a nastala výměna zrzavců- ridgeback vystřelil ven a Ešus se cpal dovnitř. Vstoupil s nadšeným výrazem ve tváři a chyběl jen aby pronesl – “To jsem rád, že jsem zase tady, už dlouho jsem vás neviděl! Jak se daří?” a pak to vzal stylem: “Hele doktore a co pořád děláš? Děláš vůbec něco? Ukaž stůl, já ti to překontroluju!! Dobrý no, snažil ses. A co sestra, doplnila od minule regály materiálem? A co ten stůl tady? Jo, dobrý, furt smrdí desinfekcí! Já se rovnou zvážím, jo?” Takhle si chvíli rotoval ordinací a my se zatím snažili podat náš dotaz.

Zrovna když se pan doktor snažil něco k problému říci, převzal opět iniciativu Zrzavec a oblažil ho, se zářivým úsměvem, svou vzácnou přítomností a tak měl pan doktor vteřinovou příležitost popatřit na ony pupínky. Vzápětí ovšem Ash usoudil, že by to mohlo být sestřičce líto a tak jí šel lípnout hubičku. Nakonec jsme to vyřešili tak, že Ešus sekal sestřičce poklony (opravdu to umí, stačí mu říct “Poklona pane Khon a vysekne vám pukrle jak z partesu) a snažil se tak vyžrat zásoby dobrůtek pro pesany a my jsme s panem doktorem řešili co a jak. Tedy spíš jsme řešili jenom to Co. To Jak nemá asi velký význam, protože to prostě u těch ohařů opravdu tak bývá, že se osypou.

Zrovna, když jsem pana doktora poprosila, aby se kouknul, jestli Ash dobře roste a má v pořádku klouby, nohy a jiné náležitosti, tak se to naše motovidlo dalo zase do svého rotačního pohybu a se šťastným výrazem v oku pobíhalo od jednoho k druhému. Takže pan doktor měl super možnost shlédnout Zrzavohubce v pohybu. Pak přišla na návštěvu ještě paní doktorka z protější ordinace a tak hned na uvítanou dostala taky jednu blemtavou pusinu, asi aby jí to nebylo líto, když předtím prý dostala od labradora jen jednu. Ash je přející, má rád celý svět a tak jí tedy jednu líbnul. Během toho svého rejdění, muchlání a poskakování ani nepostřehnul, že dostal jedno pigáro.

My jsme dostali recept, nový obojek proti parazitům a vyrazili domů. Páníček se ještě musel stavit na recepci zaplatit účet. Čehož využila druhá sestřička, která má pro Ashe slabost od jeho poblijónské příhody a vyběhla se za ním podívat. Nezavřela ovšem dveře a způsobila tak, že zvědavá zrzavá hlava podnikla další průzkumnou akci s tématickým zaměřením – Je tato ordinace stejná jako ta, kde jsem byl před chvílí? A když už byl v tom, překontroloval rovnou i recepci, aby to vzal z jedné vody na čisto. Divím se, že to taky nespojil s vizitou doma u pana doktora. Stačilo by vyběhnout jedny schody.

Domů jsme odjížděli se psem, který spokojeně usnul v autě s pocitem dobře vykonané práce a plného společenského vyžití. Co se té dobře vykonané práce týče – není to tak daleko od pravdy. Vzhledem k tomu, že svou přítomností způsobil, že měl veškerý personál při našem odjezdu úsměv na rtu, je to v podstatě i pravda.

2.11.2005

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..